Článek
V České republice se dnes lidé nelikvidují na popravištích. Nelikvidují se ani v dolech, ve věznicích nebo v lágrech – alespoň ne jako systémová norma. Místo toho se likvidují v kancelářích, v dlouhých spisech, ve služebních rozhodnutích, v nekonečných prověřováních, v personálních přesunech a v titulcích, které se vracejí jako kladivo. Je to likvidace bez krve. Měkká likvidace: pomalá, rozptýlená, formálně „legální“, prakticky zničující. A právě proto tak účinná. Protože se dá popírat. Protože nemá jednoho viníka. Protože její dopad se dá pokaždé svést na „shodu okolností“. A protože nejlépe funguje tam, kde veřejnost stále věří, že když člověk není odsouzený, tak se mu vlastně nic neděje.
Jenže děje. Děje se mu všechno.
Měkká likvidace je kombinace právního, pracovního, ekonomického, sociálního a mediálního tlaku, která se navzájem posiluje a postupně člověka přivede do stavu, kdy je vyčerpaný, izolovaný, profesně nepoužitelný a finančně rozložený. Ne proto, že by mu někdo jedním rozhodnutím „usekl hlavu“, ale proto, že mu ji systém stahuje do smyčky po milimetrech. A pokud se někdo ptá, kde je zločin, odpověď bývá jednoduchá: zločin není v jednom kroku. Zločin je v součtu kroků.
První vrstva měkké likvidace je právní tlak bez odsouzení. Je to svět, kde už není třeba prokázat vinu, protože stačí udržet podezření. Trestní řízení, které nevede k rozsudku, ale k času. Čas je tu nejúčinnější sankcí. Prověřování se natahuje, věc se vrací „k doplnění“, rozhodnutí o odložení se ruší, stížnosti se zamítají formálně, a i když se v jedné větvi řízení ukáže, že není co řešit, otevře se další. Tento styl není vždy záměrem jednotlivce, ale je to perfektní mechanismus pro systém: udržovat člověka v mlze, ve stavu „možná je vinen, možná ne“, „uvidíme“, „nelze vyloučit“, „nelze potvrdit“. V právním státě má presumpce neviny chránit každého. V praxi měkké likvidace je presumpce neviny vyprázdněna tím, že se z ní stane jen formální věta, zatímco život dotyčného běží v režimu presumpce viny.
Druhá vrstva je institucionální ping-pong a pasivita, tedy metoda, která se tváří jako procedura. Orgány si věc předávají. Jeden řekne „nejsme příslušní“, druhý „vyčkejme“, třetí „je to předčasné“, čtvrtý „je to nedůvodné“. Stížnost je zamítnuta procesně, protože „není přípustná“. Podnět je odložen, protože „neobsahuje nové skutečnosti“. Přezkum se odmítne, protože „není dán důvod“. A když se člověk ptá, kdo vlastně nese odpovědnost, nikdo ji nemá. V systému měkké likvidace je odpovědnost nejlépe rozpuštěná. Čím více razítek a stupňů, tím méně viníka. Tady má mimořádný význam role dozorových a přezkumných článků soustavy státního zastupitelství. Ne proto, že by „řídily likvidace“, ale proto, že mají moc věci udržet otevřené – a otevřená věc je pro život dotyčného nejhorší možný stav. Uzavřená věc se dá přežít. Otevřená věc je trvalá hrozba, kterou nelze vyhrát, protože se v ní nehraje o pravdu, ale o výdrž.
Třetí vrstva je pracovní neutralizace. To je část, kterou veřejnost často nechápe, protože čeká výpověď. Jenže výpověď je útok, který lze napadnout. Měkká likvidace používá spíš něco jiného: vyřazení bez propuštění. „Ztráta důvěry.“ „Nevhodné působení.“ „Organizační změna.“ „Bezpečnostní hledisko.“ „Překážky na straně zaměstnavatele.“ Přeřazení na místo bez obsahu. Přeřazení mimo obor. Dlouhodobé „čekání“. Zákaz kontaktu s agendou. Odříznutí od informací. Formálně člověk nikam nepřišel o práci. Fakticky přišel o profesi. A s profesí ztrácí nejdůležitější věc: identitu a tržní hodnotu. V bezpečnostních sborech a citlivých rezortech to funguje dokonale: stačí, aby se o člověku řeklo „je rizikový“, a nikdo nechce nést odpovědnost za to, že mu dá možnost vykonávat smysluplnou práci. Nejde o to, zda je skutečně rizikový. Jde o to, že je nepohodlný. A nepohodlí je v byrokracii největší hřích.
Čtvrtá vrstva je ekonomické vyčerpání. Měkká likvidace je drahá pro oběť a levná pro systém. Systém má platy úředníků a institucionální rozpočty. Jednotlivec má vlastní peněženku a vlastní nervy. Právní obrana stojí peníze. Odborníci stojí peníze. Čas strávený psaním podání stojí peníze, protože to není čas vydělávání. Když se člověk snaží bránit, často zároveň přichází o vedlejší příjmy: přednášky, konzultace, projekty, zakázky. A když se snaží najít jiné zaměstnání, naráží na reputační bariéru: zaměstnavatelé se bojí „problémových“ lidí. Ekonomická logika se tak stane součástí represe. Nepotřebujete zakázat člověku pracovat. Stačí vytvořit podmínky, aby byl pro každého „příliš rizikový“. A pak už to udělá trh sám.
Pátá vrstva je mediální vylíčení. Veřejnost si často myslí, že média jsou hlídač demokracie. V mnoha případech ano. Ale v mechanismu měkké likvidace hrají média často roli zesilovače. Ne nutně koordinovaně. Stačí rutinně. Stačí pohodlně. Stačí opakovat stejná slova. „Kontroverzní.“ „Kverulant.“ „Bývalý vyšetřovatel.“ „Ten, co podává trestní oznámení.“ Z mediální perspektivy je to zkratka. Pro dotyčného je to rozsudek. Nejhorší je, že média často recyklují staré kauzy, protože to šetří práci a zvyšuje čtenost. Vzniká „profil“, který se přilepí k člověku. A když se později ukáže, že věc byla jinak, oprava už nemá sílu. Oprava není klikací. Oprava není senzace. Oprava nezmění algoritmus. Tak vzniká reputační vězení, které nemá mříže, ale má dosah. V praxi měkké likvidace média často nevytvářejí fakta – vytvářejí atmosféru. A atmosféra je pro systém klíčová, protože dělá z oběti někoho, koho se okolí začne štítit.
Šestá vrstva je sociální izolace. Jakmile je člověk mediálně označen a institucionálně oslaben, okolí se od něj začne odvracet. Ne proto, že by ho považovalo za vinného, ale protože se bojí. Přátelé nechtějí být spojeni s „problémem“. Kolegové se nechtějí dostat do konfliktu s vedením. Organizace nechtějí reputační riziko. Dokonce i lidé, kteří vám věří, začnou říkat: „Mě do toho netahej.“ A měkká likvidace přesně tohle potřebuje – aby člověk zůstal sám. Sám je nejzranitelnější. Sám se nejrychleji unaví. Sám nejrychleji udělá chybu, kterou pak systém použije jako důkaz jeho „nestability“.
Sedmá vrstva je psychologický rozklad. Dlouhodobá nejistota je horší než špatná jistota. Lidská psychika snese rozsudek – i když je tvrdý – lépe než nekonečné čekání. Nekonečné čekání rozkládá spánek, vztahy, zdraví. Člověk se začne točit ve spirále: bráním se, píšu, vysvětluji, dokládám, žádám, urgoval jsem, znovu žádám, znovu urgoval jsem. A pak se stane druhý trik měkké likvidace: jakmile se bráníte dostatečně dlouho, začnou o vás říkat, že jste „posedlý“, „kverulant“, „ten, kdo pořád píše“. Systém nejprve vytvoří tlak – a pak vás obviní, že na něj reagujete.
Osmá vrstva je administrativní smrt. Ne v trestním smyslu, ale ve smyslu přístupu k možnostem. Bezpečnostní prověrky, vnitřní posudky, personální hodnocení, interní poznámky, neurčitá „rizika“ – to jsou věci, které se špatně dokazují a ještě hůř napadají. Člověk zjistí, že se mu zavřely dveře, aniž by mu někdo řekl proč. Není rozhodnutí, proti kterému by se odvolal. Není výrok, který by vyvrátil. Je jen pocit, že se svět změnil. A změnil se. Protože ve vnitřních strukturách se o něm rozhodlo, že už nemá být vidět.
Devátá vrstva je preventivní efekt. Měkká likvidace nikdy necílí jen na jednu osobu. Cílí na všechny, kteří to sledují. Je to výstražný příběh: „Podívejte, co se stane, když budete moc hlasití.“ Proto je tak důležité, aby oběť nebyla rehabilitována. Rehabilitace by zrušila výstrahu. Rehabilitace by vrátila lidem odvahu. Měkká likvidace proto často nekončí triumfem pravdy. Končí únavou. Odchodem z oboru. Přestěhováním. Tichým stažením. A systém pak může ukázat na prázdné místo a říct: „Vidíte? Nic se nestalo.“ Jenže stalo. Jen to není v jedné větě, v jednom rozsudku, v jedné tiskové zprávě.
Tohle není teorie o tajných spiknutích. Je to mnohem horší: je to systémový efekt. Je to souhra procedur, opatrnosti, alibismu a mocenské lenosti, která se v určitých situacích promění ve zbraň. Nevyžaduje centrální řízení. Stačí, aby se několik institucí chovalo stejně: chránit sebe, vyhnout se odpovědnosti, nevystavit se riziku, držet věc otevřenou, a když je třeba, přidat nálepku. A společnost, která tomu tleská nebo mlčí, se pak diví, že jí mizí odvážní lidé, schopní vyšetřovatelé, kritičtí odborníci, nepohodlní svědci.
Měkká likvidace je likvidace, která se nedá žalovat jednou žalobou, protože se skládá z tisíců drobných kroků. Je to likvidace, která se nedá dokázat jedním dokumentem, protože její důkaz je v čase. Je to likvidace, která se nedá vyřešit „jednou omluvou“, protože omluva nevrátí roky, práci, zdraví a reputaci. A je to likvidace, která nejvíc ohrožuje právní stát právě tím, že se tváří, že s právním státem nemá nic společného.
Pokud má Česká republika zůstat právním státem i v realitě, ne jen v ústavních prohlášeních, musí se přestat tvářit, že člověk bez rozsudku je automaticky v pořádku. Musí se začít ptát na to, co se děje mezi „nevinen“ na papíře a „zničen“ v životě. Protože tam, v té mezeře, se dnes odehrává nejúčinnější forma represí. A kdo ji nepojmenuje, ten ji legitimizuje.
