Článek
Jedním ze základních předpokladů legitimity soudní moci je kontinuita a předvídatelnost rozhodovací činnosti. Soudní autorita nestojí jen na formálním výkonu pravomoci, ale především na důvěře, že soud jedná v souladu se zákonem, odbornými standardy a vlastními předchozími závěry. Pokud soudce v navazujících řízeních sám popírá právní principy, které formuloval v dříve vydaných rozhodnutích, nevzniká jen pochybnost o správnosti jeho aktuálního postupu, ale také o integritě celého soudního systému.
Případ soudkyně Mgr. Zuzany Kubů z Okresního soudu v Nymburce zřetelně ukazuje, jak takový rozpor dokáže ohrozit nejen práva nezletilých, ale i důvěru v justici jako celek. V roce 2023 vydala soudkyně rozsudek, v němž pregnantně vyložila právní rámec řízení o úpravě péče a styku. Stanovila standardy, které jsou plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu i s mezinárodními závazky České republiky. Zdůraznila povinnost soudu chránit vztah dítěte k oběma rodičům, reagovat na opakované bránění styku, předcházet rodičovskému odcizení a aktivně využívat nástroje donucení v případech, kdy jeden z rodičů nerespektuje soudní rozhodnutí. Rozsudek působil jako příklad odborně správné a hodnotově vyvážené aplikace právních norem ve věcech péče o nezletilé.
V následných řízeních však podle dostupných informací soudkyně od těchto principů zásadním způsobem ustoupila. Opakované nepředávání dítěte, které sama popsala jako okolnost odůvodňující nejen výkon rozhodnutí, ale i případnou změnu péče, zůstalo bez reakce. Návrhy na výkon rozhodnutí nebyly projednány, nebyly ukládány pokuty, nerealizoval se dohled orgánu sociálně-právní ochrany dětí a soudkyně nepřistoupila ani k žádným opatřením směřujícím ke stabilizaci narušeného vztahu dítěte a rodiče. Takový postup představuje přímý rozpor s logikou i dikcí jejího předchozího rozsudku a je těžko slučitelný s povinností soudu jednat z úřední povinnosti v případech, kdy jsou práva nezletilého bezprostředně ohrožena.
Ještě závažnější jsou tvrzení o ignorování psychologických souvislostí. Soudkyně v roce 2023 výslovně uváděla, že soud musí posuzovat osobnost dítěte, jeho citové vazby, stabilitu prostředí a potenciální rizika vyplývající z konfliktního chování rodičů. Indicie rodičovského odcizení, dramatická změna chování dítěte či známky konfliktu loajality jsou odborně považovány za signály vyžadující okamžité zapojení znalce. Pokud soud takové indicie přehlíží, pohybuje se mimo rámec odborných standardů forenzní psychologie a rodinného práva. Výsledkem může být nejen nesprávné rozhodnutí, ale i psychická újma dítěte, která se může projevit v budoucím vývoji jeho osobnosti i ve schopnosti vytvářet zdravé rodinné vztahy.
Další dimenzi problému představuje tvrzené rozhodování soudkyně v době, kdy byla podána námitka podjatosti. § 15b občanského soudního řádu zakazuje soudci činit úkony ve věci až do rozhodnutí o námitce, s výjimkou úkonů, které nesnesou odkladu. Pokud jsou činěny úkony mimo tento rámec, nejde již o odborné pochybení, ale o zásah do práva účastníka na zákonného soudce a do principu spravedlivého procesu. Právě respekt k procesním pravidlům je základním předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo nejen formálně, ale i materiálně legitimní.
Tento případ je nutné chápat nikoli jako izolované individuální selhání, ale jako projev závažného institucionálního problému, který se objevuje napříč soudní soustavou. Podobné nedostatky — zejména nečinnost při bránění styku, ignorování rodičovského odcizení, formální posuzování dětských projevů a nedostatečné psychologické zajištění řízení — se opakovaně objevují i v rozhodování krajských soudů a vrchních instancí. Sám Ústavní soud ve své judikatuře upozorňuje, že obecné soudy často selhávají v ochraně práva dítěte na péči obou rodičů, nevěnují dostatečnou pozornost psychologickým aspektům rodinných konfliktů a někdy vědomě tolerují neplnění povinností jednoho z rodičů.
V takové situaci nejde již jen o individuální odpovědnost konkrétní soudkyně, ale o odpovědnost celé instituce — od vedení soudu až po metodické orgány justice. Pokud soudní systém nedokáže pojmenovat vlastní chyby a zajistit nápravu, dochází k erozí principu právní jistoty a k oslabení legitimity soudní moci.
Případ Okresního soudu v Nymburce tak představuje zřetelné varování. Ukazuje, že pokud soudce není konzistentní sám se sebou, nemůže být konzistentní ani systém, který jej nese. A pokud systém selhává v ochraně nezletilých, dochází k selhání, které má hluboký dopad nejen na konkrétní rodiny, ale i na společnost jako celek. Ochrana dítěte není oblastí, v níž si soud může dovolit pasivitu či nekonzistentní přístup.
Je-li soudnictví skutečně jedním z pilířů právního státu, musí být schopno identifikovat a napravit situace, kdy se jeho části ocitají v rozporu s principy, které mají chránit. Jinak se z individuálního pochybení stává závažné institucionální selhání, které ohrožuje důvěru v justici jako celek.
Případ Okresního soudu v Nymburce nenaznačuje pouze individuální profesní selhání, ale odhaluje hlubší strukturální problém české justice: soudy nejsou schopny včas a důsledně korigovat vlastní nekonzistentní rozhodovací praxi. Pokud soudkyně nerespektuje principy, které sama stanovila, a instituce na to nereaguje, nejde už o chybu jednotlivce — jde o narušení samotného fungování práva.
Důvěra v justici nevzniká z deklarací, ale z každodenní schopnosti soudu chránit slabší, zejména děti, a jednat podle stejných pravidel, jaká ukládá ostatním. Tam, kde se soud odchyluje od své vlastní judikatury a kde systém nedokáže takový odklon napravit, dochází k porušení základní společenské smlouvy mezi občanem a státem.
Právě proto je nezbytné, aby tento případ nebyl odložen jako individuální exces, ale stal se impulsem k institucionální reflexi a reformě. Bez ní nelze obnovit ani posílit to nejcennější, co justice má: důvěru, že soud rozhoduje spravedlivě, odborně a předvídatelně — a že je schopen chránit ty, kteří se sami bránit nemohou.
