Článek
Existují paradoxy, které společnost ještě snese. A pak jsou paradoxy, které ji rozkládají zevnitř, protože ničí základní vztah mezi pamětí, pravdou a morální autoritou. Právě takovým paradoxem je situace, kdy právní normu zakazující komunistické symboly a odsuzující komunistické hnutí stvrzuje prezident, jehož vlastní životní dráha byla utvářena institucemi komunistického režimu.
Prezident Petr Pavel nebyl v roce 1989 disidentem, perzekvovaným ani odpůrcem systému. Byl členem KSČ, předsedou ZO, profesionálním důstojníkem armády totalitního státu a produktem ideologického prostředí, v němž byla loajalita ke komunistické ideologii předpokladem profesního postupu. To nejsou soudy, to jsou známé skutečnosti. Etický problém však nezačíná minulostí jednotlivce – začíná současným symbolem, který tato minulost dnes nese.
Prezidentský podpis pod zákonem odsuzujícím komunistickou ideologii není administrativní akt. Je to hodnotové razítko státu, symbolické „ano“ či „ne“ minulosti. A právě zde vzniká zásadní etický rozpor: odsouzení ideologie je vyslovováno ústy a rukou člověka, který byl touto ideologií vzdělán, legitimizován, profesně vychován a oddaně a aktivně jí sloužil.
Bez veřejné, hluboké a pravdivé reflexe tato situace nepůsobí jako akt spravedlnosti, ale jako institucionální seberehabilitace.
Z vlastní dlouhodobé zkušenosti mohu říct, že nejhlasitější a nejagresivnější bojovníci proti komunismu jsou dnes často právě ti, kteří před rokem 1989:
- nejochotněji ohýbali záda,
- bez odporu sloužili systému,
- nebo v něm aktivně působili v jeho ideologických, bezpečnostních či mocenských strukturách.
Nejde o náhodu. Jde o psychologický i společenský mechanismus, v němž je hlasitý antikomunismus náhradou za nevyřčenou osobní minulost. Čím hlubší byla dřívější loajalita, tím silnější bývá dnešní moralizující rétorika. Ne proto, že by došlo k hlubokému mravnímu obratu, ale proto, že paměť nebyla nikdy poctivě zpracována.
Skutečné morální odmítnutí totality předpokládá pokoru, reflexi a uznání vlastní role. Pokud však stát dovolí, aby byl komunismus symbolicky odsuzován lidmi, kteří z něj těžili, byli jím formováni nebo mu přizpůsobili své kariéry, aniž by byla tato skutečnost otevřeně pojmenována, vzniká morální faleš.
Společnost si pak zvyká na nebezpečnou lež: že služba totalitě nebyla morálním selháním, pokud byla později přepsána správným politickým příběhem.
Selhání společnosti, ne jednotlivců
Nejde o osobní lynč. Nejde o trestání minulosti. Jde o selhání společnosti, která:
- zaměnila pravdu za pohodlí,
- odpor za přizpůsobení,
- a morální autoritu za formální funkci.
Oběti komunismu mlčí. Disidenti zmizeli z veřejného prostoru. Lidé, kteří „to nějak přežili“, dnes udávají tón paměti. A ti, kteří kdysi mlčeli nebo sloužili, dnes nejhlasitěji určují, co je nepřijatelné.
Zákaz komunistických symbolů může mít právní smysl. Ale bez morální konzistence zůstává eticky problematický. Pokud jej stvrzuje prezident, jehož životní dráha byla umožněna komunistickým režimem, a společnost to přijímá bez zásadní debaty, pak nejde o vyrovnání s minulostí.
Jde o kolektivní sebeklam.
A společnost, která dovolí, aby totalitu odsuzovali především ti, kteří se jí dokázali nejlépe přizpůsobit, ztrácí právo mluvit o paměti, spravedlnosti a morálce bez uvozovek
