Článek
Právo dítěte na pravidelný osobní styk s oběma rodiči patří mezi základní práva, která jsou současně zakotvena v mezinárodním právu, ústavním pořádku České republiky i vnitrostátních zákonech. Nejde o pouhý soukromý nárok rodiče, ale o subjektivní právo dítěte, jehož ochranu je stát povinen aktivně zabezpečit. Česká republika se k této ochraně zavázala zejména přijetím Úmluvy o právech dítěte, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a Úmluvy o styku s dětmi. Tyto mezinárodní smlouvy jsou podle článku 10 Ústavy součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Soudy, orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) i další orgány veřejné moci jsou povinny je přímo aplikovat.
Úmluva o právech dítěte výslovně stanoví, že dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Evropská úmluva o ochraně lidských práv pak v článku 8 chrání rodinný život a podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ukládá státům nejen povinnost nezasahovat svévolně do rodinných vztahů, ale i pozitivní povinnost vytvořit účinný mechanismus, který umožní reálné a včasné naplnění práva na styk. Nestačí tedy formálně vydat rozhodnutí – stát musí zajistit jeho faktickou vykonatelnost.
Praxe však ukazuje, že právě zde dochází k problémům. Řízení o úpravě styku bývají dlouhá, předběžná opatření zůstávají bez reálného účinku, výkon rozhodnutí je neefektivní a někdy dochází i k dlouhodobému omezení kontaktu bez přesvědčivého odůvodnění. Takové postupy mohou představovat porušení nejen běžného procesního práva, ale i mezinárodních závazků a ústavního pořádku. Zvláště nebezpečný je faktor času: každý měsíc bez kontaktu může oslabovat vztah dítěte k rodiči a vést k faktickému zpřetrhání vazby. Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že nepřiměřené průtahy či nečinnost státu ve věcech styku mohou samy o sobě znamenat porušení práva na rodinný život.
Rodiče nejsou v těchto situacích bezbranní. Mohou uplatňovat procesní námitky již v průběhu řízení, navrhovat konkrétní důkazy a požadovat jasné a vykonatelné vymezení styku. Pokud soud rozhodne v rozporu s ústavními a mezinárodními standardy, lze podat odvolání a v krajním případě ústavní stížnost pro porušení základních práv. V případě průtahů existují prostředky ochrany podle zákona o soudech a soudcích a následně možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Pokud vnitrostátní prostředky selžou, je možné obrátit se na Evropský soud pro lidská práva, který může státu uložit povinnost poskytnout spravedlivé zadostiučinění a přijmout opatření k nápravě.
Ani OSPOD nestojí mimo kontrolní mechanismy. Jeho postup lze napadnout podnětem nadřízenému orgánu, krajskému úřadu nebo veřejnému ochránci práv. OSPOD je povinen postupovat zákonně, nestranně a v souladu s nejlepším zájmem dítěte, který musí být konkretizován a odůvodněn, nikoli pouze deklarován.
Důsledky porušení práva na styk nejsou pouze individuální. Z právního hlediska může dojít ke zrušení rozhodnutí vyšší instancí či Ústavním soudem. Stát může nést odpovědnost za škodu či nemajetkovou újmu. V mezinárodní rovině může být odsouzen rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva, což má finanční i reputační dopady. V extrémních případech může být zvažována i kárná odpovědnost jednotlivých soudců.
Z hlediska dítěte jsou však následky nejzávažnější. Dlouhodobá ztráta jednoho rodiče může negativně ovlivnit emocionální vývoj, identitu i budoucí schopnost navazovat vztahy. Právní stát proto musí jednat rychle, efektivně a s vědomím, že čas v těchto věcech nelze vrátit.
Je důležité, aby rodiče i odborná veřejnost využívali dostupné právní nástroje. Ochrana rodinného života není výsadou, ale právem garantovaným mezinárodními smlouvami a ústavou. Aktivní uplatňování procesních práv, důsledné vyžadování odůvodnění rozhodnutí a ochota využít opravné prostředky představují legitimní a potřebnou součást obrany před nezákonnými zásahy. Respekt k právu dítěte na styk s oběma rodiči není otázkou benevolence státu, ale jeho právní povinnosti.
Zdroj:
1. Česká republika. 1993. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z:
2. Česká republika. 1991. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-104
3. Česká republika. 1992. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-209
4. Česká republika. 2005. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 91/2005 Sb. m. s., Úmluva o styku s dětmi (Štrasburk, 2003). Sbírka mezinárodních smluv. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/ms/2005-91
5. Evropský soud pro lidská práva. 2025. Factsheet – Czech Republic (selected case-law under Article 8 – family life). Council of Europe. Dostupné z: https://www.echr.coe.int
