Článek
Když se člověk začte do archivů bývalé Státní bezpečnost, velmi rychle pochopí, že skutečnou postavou systému nebyl ani tak agent, ani náčelník. Tou klíčovou figurou byl řídící důstojník. Nenápadný, systematický, trpělivý. Nepůsobil okázale. Nestál v čele tribun. Často nebyl vidět vůbec. A přesto právě on držel nitky.
Řídící důstojník nebyl jen „nadřízený“. Byl to architekt reality v malém měřítku. Stanovoval úkoly, formuloval otázky, určoval tón. Věděl, kdy tlačit a kdy vyčkávat. Jeho moc nespočívala v křiku, ale v jemném směrování. Agent mohl mít pocit, že jedná svobodně – ale rámec už byl vymezen.
A tak když dnes sledujeme veřejný život, občas se vybaví právě tento archetyp. Ne konkrétní osoba, ne tajná kancelář za zataženými závěsy. Spíše princip: rozhodování, které se nerodí z vnitřního impulsu, ale z opatrného vyhodnocování toho, „jak to bude přijato“. Co na to spojenci? Co na to Evropská unie? Co na to bezpečnostní komunita? Co na to mezinárodní kontext?
Současný prezident Petr Pavel působí jako muž světa struktur. Není revolucionářem, ale koordinátorem. Jeho jazyk je jazykem aliancí a závazků. To samo o sobě není výtka. V globalizovaném prostoru málokdo rozhoduje v izolaci. Jenže právě zde vzniká ten zvláštní pocit déjà vu: jako by někde nad námi existovala neviditelná metodika, nepsaný manuál, jemné „doporučení“, kterým je třeba se řídit.
Historicky komunističtí prezidenti – například Klement Gottwald či později Gustáv Husák – vyčkávali na signály z Moskvy. Ale zároveň pečlivě budovali dojem, že rozhodnutí je jejich. Suverenita byla alespoň inscenována. Dnešní doba je otevřenější. Nikdo už nepředstírá absolutní autonomii. Slovo „koordinace“ zní čestněji než „direktiva“.
A přesto zůstává otázka: kde je hranice mezi odpovědným konzultováním a mentálním podřízením se očekávání? Řídící důstojník v minulosti přesně věděl, že jeho největší síla spočívá v tom, že nebude vidět. Agent si mohl myslet, že přichází s vlastní iniciativou. Ve skutečnosti jen naplňoval linii.
V dnešním světě už nejsou tak patrné svazky ani konspirační byty. Ale existují geopolitické mantinely, mediální tlak, ekonomické vazby. Prezident není izolovaný aktér; je uzlem v síti. A síť má své proudy. Když se rozhodnutí odkládá, když se formulace vybrušují do bezpečné neutrality, když se čeká na širší konsensus – člověk si vybaví starý výraz „řízený proces“.
Možná je to jen moderní forma státnictví. Možná suverenita 21. století znamená umět sladit očekávání s alianční realitou. Ale možná se také vytrácí cosi podstatného: osobní odvaha říct „takto to vidím já“ – i za cenu tření.
Řídící důstojník kdysi zosobňoval systém, který nevěřil spontánnosti. Dnešní systém nevěří izolaci. A prezident, který stojí uprostřed, se pohybuje mezi těmito dvěma póly. Není to dramatická postava dějin. Je to spíše manažer cizích zájmů.
A tak když dnes někdo mluví o „řídícím důstojníkovi“, nemusí tím myslet jednu konkrétní osobu. Může tím myslet atmosféru. Pocit, že rozhodnutí se rodí někde mezi řádky, mezi konzultacemi, mezi očekáváními těch, kteří nejsou vidět, ale jejichž názor je třeba znát.
Otázka tedy nezní, kdo je onen řídící důstojník. Otázka zní jinak: zda jsme si jako společnost zvykli na politiku, která se více řídí proudem, než aby jej vytvářela. A zda nám to vlastně vyhovuje a je k našemu prospěchu.
