Článek
Právní stát se nerozpadá jen v okamžicích velkých politických krizí. Rozpadá se i tiše, nenápadně, technickými kroky, které na první pohled vypadají jako drobné procesní detaily. Ve skutečnosti však jde o systematické vyprázdnění práva. Přesně takový případ se odehrál u Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod spisovými značkami 100 Co 260/2025, 100 Co 261/2025 a 100 Co 262/2025, kde soudkyně Mgr. Zuzana Hemelíková zvolila postup, který nemá oporu v zákoně a který účelově obchází procesní pravidla. Nejde o rozdílný právní názor ani o odborný spor. Jde o nahrazení soudního rozhodování neformálním sdělením, čímž se soud vyvazuje z odpovědnosti, z kontroly a z přezkumu.
Zákon je v této otázce zcela jednoznačný. Otázka věcné příslušnosti soudu není administrativní poznámkou ani interní úvahou soudu. Jde o základní procesní podmínku řízení, o níž musí soud rozhodnout usnesením. Rozhodnout – nikoli naznačit, nikoli „informovat“, nikoli oznámit, že má určitý „záměr“. Přesto byl účastníkům řízení dne 5. ledna 2026 doručen pouhý přípis, v němž soud sdělil, že se považuje za věcně nepříslušný, oznámil záměr postupovat podle § 104a občanského soudního řádu a vyzval účastníky, aby se k tomuto záměru vyjádřili. To vše bez vydání rozhodnutí, bez výroku, bez poučení o opravném prostředku. Takový postup občanský soudní řád nezná. A pokud něco zákon nezná, soud to nesmí vytvářet vlastní praxí.
Zvlášť znepokojivý je samotný jazyk, který soud použil. „Záměr soudu“ je pojem, který v právním státě nemá žádné místo. Soud není politický orgán, který oznamuje své úvahy veřejnosti a sbírá k nim připomínky. Soud má povinnost rozhodnout a jeho rozhodnutí musí být přezkoumatelné. Ve chvíli, kdy soud přestane rozhodovat a začne naznačovat, avizovat či vyzývat účastníky k vyjádření k vlastní úvaze, dochází k rozbití procesního rámce. Účastníci se nemohou bránit, nemohou podat odvolání, nemohou využít žádný účinný opravný prostředek. Právo se mění v procedurální vakuum, kde se nic definitivně nerozhodne, ale všechno se oddaluje. To není náhoda ani pouhá chyba v psaní. To je vědomé obcházení zákonného mechanismu.
Soud navíc odkázal na postup podle § 104a občanského soudního řádu, aniž by byly splněny zákonné podmínky jeho použití. Tento paragraf je určen výlučně pro řešení skutečného sporu o věcnou příslušnost mezi soudy různých stupňů. V dané věci však žádný takový spor neexistoval. Žádný jiný soud se za příslušný neprohlásil, žádný kompetenční konflikt nevznikl. Přesto byl tento paragraf použit – respektive zneužit jako záminka, jak se vyhnout vydání rozhodnutí. Výsledkem je prodlužování řízení, rozplývání odpovědnosti a udržování účastníků v právní nejistotě.
Celý postup je o to závažnější, že nejde o běžný civilní spor, ale o opatrovnickou věc nezletilých dětí. V takových řízeních má soud povinnost jednat rychle, předvídatelně a s maximální procesní čistotou. Místo toho vznikl stav procesní stagnace a chaosu, který nemá žádný zákonný důvod. Každý den prodlení v opatrovnické věci není neutrální. Má reálné dopady na psychiku dětí, na rodinné vztahy a na důvěru veřejnosti v to, že soudy skutečně plní svou ochrannou funkci.
Soudy nejsou nad zákonem. Naopak, jsou jeho garantem. Ve chvíli, kdy soud nahrazuje rozhodnutí přípisem, obchází procesní pravidla a zbavuje účastníky opravných prostředků, dochází k erozi samotné podstaty spravedlnosti. Ne proto, že by soud rozhodl „nesprávně“, ale proto, že přestal rozhodovat zákonným způsobem. To není drobný procesní prohřešek, ale selhání výkonu soudní moci.
Právní stát nepadá jedním rozsudkem. Padá tehdy, když se z práva stane formalita a z rozhodování pouhé administrativní gesto. Pokud si soudy dovolí obcházet zákon procedurou, přestávají být arbitrem spravedlnosti a stávají se jejím rizikem. Buď platí zákon pro všechny, tedy i pro soudce, nebo nezůstane nic než zdání práva, za nímž se skrývá libovůle. A přesně na této hraně se tento případ nebezpečně ocitl.
