Článek
Pozemková reforma zahájená v únoru 1919 představovala nejrozsáhlejší a nejhlubší zásah do vlastnických poměrů v moderních českých dějinách. Šlo o zásah, který řádově překonal jak pozdější Benešovy dekrety, tak i majetkové zásahy po roce 1948. Přesto je v dnešních debatách tento fakt systematicky relativizován nebo zamlčován, zejména ve prospěch narativu o „bezprecedentním bezpráví“ spáchaném na katolické církvi ve 20. století.
Pozemková reforma byla primárně namířena proti velkostatkářské struktuře, tedy proti šlechtě a církvi, které soustřeďovaly obrovské plochy půdy a ekonomické moci. Nešlo o okrajový zásah, ale o systematické přerozdělení vlastnictví ve prospěch československého státu a jeho občanů. Stát zde vystupoval nikoli jako represivní aktér, ale jako nositel veřejného zájmu, který usiloval o rozbití majetkových struktur zděděných po monarchii a pobělohorském uspořádání.
Zvláště v případě katolické církve je nutné připomenout, že její rozsáhlý majetek nevznikl v neutrálním právním prostředí. Byl výsledkem pobělohorských konfiskací, násilné rekatolizace a dlouhodobého sepětí s habsburskou státní mocí, tedy cizí dynastií vládnoucí proti vůli zemí Koruny české. Církev byla po třicetileté válce jedním z hlavních příjemců majetkových přesunů, které postihly původní nekatolickou šlechtu, měšťanstvo i obce. Tento historický fakt je klíčový pro pochopení, proč reforma z roku 1919 dopadla právě na církev tak výrazně.
Je třeba zdůraznit, že zásah z roku 1919 byl objektivně větší než zásahy Benešových dekretů. Benešovy dekrety se týkaly především konkrétní skupiny osob – kolaborantů, přisluhovačů nacismu a osob nepřátelských československému státu v mimořádném poválečném kontextu. Nešlo o plošné přetvoření vlastnického řádu, ale o mimořádné vypořádání se s válkou, okupací a zradou státu. Z hlediska rozsahu, struktury a dlouhodobého dopadu nelze Benešovy dekrety s pozemkovou reformou srovnávat.
Stejně tak je historicky neudržitelné tvrzení, že největší „hrozivý zásah“ do církevního majetku přišel až po roce 1948. Komunistické vyvlastnění bylo částečně ideologické, avšak navazovalo na již výrazně redukovaný majetkový základ církve, který byl zásadně narušen právě reformou po roce 1919. Bez tohoto předchozího zásahu by poválečný a poválečně-komunistický vývoj vypadal zcela jinak.
Pozemková reforma z roku 1919 tak není epizodou, ale ústředním bodem majetkových dějin Československa. Byla to reforma, která rozbila staletou koncentraci půdy, oslabila dědictví cizí nadvlády a přenesla majetek z rukou privilegovaných vrstev k veřejnosti, státu a občanům. Z dnešního pohledu lze vést legitimní debatu o právní technice, náhradách či proporcionalitě, nikoli však o tom, zda šlo o největší majetkový zásah své doby – tím bezpochyby byla.
Závěrem je nutné říct jasně: pokud je dnes veřejnosti podsouván obraz, že rozhodující křivdy vůči církvi představují Benešovy dekrety či rok 1948, jde o historické zkreslení. Skutečný majetkový zlom nastal už v roce 1919 a byl především zlomem ve prospěch československého státu a jeho občanů, nikoli aktem bezpráví, jak je někdy účelově prezentováno.
Zdroje:
1. Pavel, J. a Klimek, A. (1998) Pozemková reforma v Československu 1919–1935. Praha: Academia.
2. Kárník, Z. (2000) České země v éře První republiky (1918–1938). Praha: Libri.
3. Čornej, P. (2009) Velké dějiny zemí Koruny české, sv. VIII–IX. Praha: Paseka.
4. Bůžek, V. (2001) Rekatolizace a společnost v českých zemích. Praha: Historický ústav AV ČR.
5. Kaplan, K. (1993) Stát a církev v Československu 1948–1953. Brno: Masarykova univerzita.
