Článek
Hnutí Motoristé sobě se tváří jako spontánní vzpoura obyčejných řidičů proti Green Dealu a regulacím. Jenže už základní pohled na realitu ukazuje, že nejde o žádný lidový projekt, ale o učebnicový příklad zájmového lobby převlečeného za politickou stranu.
Každá politická strana musí hospodařit s penězi na transparentním účtu. Tyto účty jsou veřejné a umožňují přesně sledovat, kdo stranu živí. Pokud se mezi dárci opakovaně objevují lidé a firmy napojené na automobilovou dopravu, logistiku, automotive či související byznys, pak je závěr nevyhnutelný: strana hájí zájmy konkrétního sektoru. To není pomluva, ale prosté čtení dat.
Už samotný název „Motoristé sobě“ je výmluvný. Nejde o hodnoty, ideologii ani celospolečenskou vizi. Jde o jednu zájmovou skupinu. Přesně takhle funguje lobbying – organizované prosazování konkrétního ekonomického zájmu skrze politiku.
Lobbying sám o sobě není nelegální ani nemorální. Problém vzniká ve chvíli, kdy je zájmový projekt vydáván za obecný hlas lidu. Když profesionálně financovaná kampaň s desítkami milionů korun tvrdí, že mluví za „obyčejné motoristy“, ale stojí za ní úzký okruh zájmů, vzniká legitimní otázka: komu vlastně slouží?
Motoristé sobě nejsou spontánní hnutí zdola. Jsou politickým nástrojem odporu proti regulacím, financovaným těmi, kterým se tento odpor ekonomicky vyplatí. Nazývat to lobby není útok – je to pojmenování reality.
