Článek
Byl a dosud jsem šťastně ženatý se ženou, kterou stále velmi miluji. V době, kdy se tento příběh odehrál, byla právě na mateřské dovolené s naším synem a bydleli jsme spolu s jejími rodiči. U firmy bylo práce více než dost a mezilidské vztahy ve firmě, včetně vedení, byly více než dobré. Ani jsem tenkrát vůbec netušil, jak mnoho to pro mne bude znamenat.
Jednoho dne jsem si čistě náhodou zjistil na těle menší bouli. Zpočátku jsem tomu nevěnoval moc pozornost, ale po čase začalo docházet k jejímu mírnému zvětšení. Po poradě s manželkou jsem v zaměstnání řekl, že se druhý den trochu opozdím kvůli běžné lékařské prohlídce.
Když jsem přišel k naší lékařce, vše si pozorně vyslechla, prohlédla mne a poslala na posouzení za specialistou, který byl ve stejné budově. Doktor byl velmi vlídný, pozorný a řekl, že je ještě potřeba pro potvrzení jeho domněnky provést jedno vyšetření.
Když jsem po nějaké době dorazil na sono vyšetření, pan doktor mne začal vyšetřovat, po chvíli zpozorněl a jen jsem slyšel, jak si pro sebe říká: je to hezký, prorostlý a bude to muset ven.
Začal jsem tušit, že tento den zřejmě dobře neskončí.
Když skončil s vyšetřením, řekl mi o co se jedná a napsal mi zprávu s tím, ať se co nejdříve vrátím k lékaři, který mne k němu poslal.
Vyšel jsem ven před budovu, kde stála telefonní budka. Dost dlouho mi trvalo, než jsem byl díky šoku z nastalé situace schopen vůbec promluvit a pláč, který se mi zde spustil z důsledku sdělení konečné diagnózy se zdál nekonečný.
Potom jsem z budky zavolal mojí manželce, které jsem se snažil vše podrobně vyprávět. Poté jsem se snažil zavolat mojí matku a její reakce mne naprosto vykolejila. Slyšel jsem jen výčitky, proč ji obtěžuji a co si dovoluji z ní dělat špatnou legraci. Bohužel jsem již od dětství měl se svojí rodinou problematické vztahy a čím jsem byl starší, cizí lidé o mojí osobě věděli více než vlastní rodina a pokud jsem někdy potřeboval radu nebo pomoc, nikdy jsem nemohl očekávat pomoc od svojí rodiny.
V šoku jsem vyšel z telefonní budky a ještě jsem stačil dojít do firmy, která se nacházela nedaleko zdravotnického zařízení, kde jsem potkal kolegyni, které jsem všechno řekl.
Během několika minut ve firmě zazvonil telefon a na druhé straně byla manželka, která mi značně rozrušeným hlasem řekla, že právě mluvila s doktorem a okamžitě se mám za ním zastavit.
Když jsem dorazil do čekárny, čekala zde moje žena a následně jsem zaklepal na dveře ordinace. Otevřela mi sestřička, která mi dala do ruky zalepenou obálku se slovy: okamžitě na kliniku a přeji vám hodně štěstí.
Jako ve snu jsem v doprovodu manželky dorazil na kliniku. Chodba byla zcela zaplněna pacienty a já jsem po příchodu zaklepal na dveře ordinace.
Otevřela mi sestřička, které jsem předal zalepenou obálku. Po nějaké době vyšel z ordinace pacient a následně se ozvalo moje jméno.
Po vstupu do ordinace se mne paní doktorka ptala na vše možné, velmi podrobně sepisovala zprávu a její poslední otázka byla, kdy jsem naposledy měl nějaké jídlo. Dostal jsem do ruky papír s tím, že naproti se nachází rentgen a potřebuje ještě nějaký snímek.
Když jsem vyšel ven, čekalo již na mne lehátko, na kterém mne ošetřovatel vezl rovnou na operační sál.
Tam již bylo několik osob - jak lékařů, tak sestřiček. Hned mne, jak sami říkali, začali připravovat na výkon. Jeden pan doktor se snažil danou situaci i trochu odlehčit tím, že pokud bych potřeboval nějakou žílu na napojení infuze, rád mi ji půjčí.
Najednou se za mnou ozval příjemný ženský hlas, zda se mi nechce spát. Jen jsem stačil říci, že ani ne, ale že se světla nade mnou začínají trochu točit.
Potom jen vím, že mne kdosi probouzel z narkózy s tím, že již mám vše za sebou a všechno dobře dopadlo.
Druhý den po operaci mi na stolku u nemocničního lůžka zazvonil telefon s neznámým číslem.
K mému překvapení se mi na druhé straně ozval můj šéf z firmy s tím, že je o všem podrobně informován a pokud budu potřebovat finanční pomoc, lékaře, případně sponzorský dar pro nemocnici, tak je možnost bez problémů cokoliv pro mne zařídit. Musím přiznat, že mne tato nabídka velmi mile překvapila a potěšila. Jen jsem si ještě s hořkostí vzpomněl na včerejší den a rozhovor s mojí matkou. Později mi potom kolegyně z práce říkala, že v době, kdy jsem již byl na cestě do nemocnice, tak moje matka volala do firmy a dosti nevybíravým způsobem ji slovně napadala a urážela, ať mne nezapírá a že se mnou chce okamžitě mluvit, proč ji vlastně obtěžuji.
Následná léčba potom byla celkem náročná. Chemoterapie mi dávaly dost zabrat a po jedné z nich se mi udělalo tak špatně, že mne manželka odvezla na kliniku, kde jsem okamžitě dostal nějaké infuze, které naštěstí zabraly a přišla veliká úleva.
Později jsem se totiž od mojí ženy dozvěděl, že když mluvila s lékařem, tak řekl, že pokud by infuze nezabraly, mohl by nastat velký problém.
Nakonec naštěstí pro mne všechno dobře dopadlo. Jen ten samý den, přesně o pět let později jsem opět skončil na operačním sále se stejnou diagnózou. Ale díky pravidelným kontrolám, skvělým lékařům a také podpoře mých nejbližších se tentokrát nevyskytly žádné další problémy. Jen mojí část rodiny jsem tentokrát z pochopitelných důvodů o ničem neinformoval.
