Hlavní obsah
Umění a zábava

Snaha zastavit čas je iluze, ale někdy nádherná

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Roman Prorok

Pamětní obálka na dopis a výroční známky ke 20. letům Československé televize

Blížící se 70. výročí zahájení televizního vysílání v Československu je inspirací k osobní vzpomínce. Od školních let mě fascinovala schopnost fotoaparátu nebo kamery zastavit čas.

Článek

Jako kluk z Mostu, jehož staré a dnes už neexistující město se mnohokrát stalo filmovou dekorací, jsem nevynechal příležitost chodit „na čumendu“, když se tam něco natáčelo. Třeba Most u Remagenu nebo Jatka č. 5, kde starý Most „hrál“ vybombardované Drážďany. Bylo mi nějakých jedenáct, takže jsem v tu chvíli vůbec netušil, že ten druhý film režíroval jakýsi George Roy Hill podepsaný třeba pod slavnými snímky Butch Cassidy a Sundance Kid nebo Podraz s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem, a už vůbec jsem nevěděl, že za kamerou tam stál Miroslav Ondříček. Když do Mostu přijel početný štáb Československé televize vysílat přímý přenos z automobilových závodů, které se tehdy jezdily ještě na městském okruhu, motal jsem se poblíž. Obdivoval jsem práci těch lidí za kamerami, že mají v rukách tu moc ukazovat něco miliónům diváků.

Na základní škole byla v kabinetu kamera Admira 8IIa a projektor. Vymodlil jsem si jejich zapůjčení a se spolužáky jsme se pokoušeli o první pokusy na osmimilimetrový film. Jeho vyvolání v laboratořích trvalo i měsíc. Nedočkavě jsem pak chodil do obchodu Foto-kino ve starém Mostě pro první vyvolanou cívku, abych ji mohl rozechvěle založit do promítačky. Když v květnu 1973 slavila ČST 20 let existence a pořádala zcela mimořádný Den otevřených dveří, umluvil jsem tátu, abychom jeli do Prahy.

Byli jsme se nejdřív podívat do studií v Plodinové burze na tehdejším Gorkého náměstí. Tam byl zaparkovaný barevný přenosový vůz a jeden ze dvou ateliérů (dnes je to Kongresové centrum České národní banky) byl takto provizorně zařízen pro barevné natáčení. S pravidelným vysíláním v barvě se toho jara v televizi začínalo. Dojeli jsme pak na Pankrác a od pozdější stanice metra Mládežnická se vinula nekonečná fronta zvědavců přes pole ke Kavčím horám. Nebyly ještě dostavěné a do areálu se vstupovalo tzv. jižní vrátnicí. Když jsme se konečně dostali dovnitř, viděli jsme na dvoře jiný přenosák, k němu byla připojená kamera a technici předváděli, jak to funguje. Pak si pamatuji na otevřená velká vrata do jednoho studia s nasvícenou dekorací, do které si návštěvníci mohli sednout a vidět se na barevném monitoru, případně si zkusit práci s kamerou. To bylo celé. Tátu to poněkud rozmrzelo a mě taky.

Nevím už, jak se stalo, že jsme uhnuli z trasy a ocitli se v labyrintu chodeb. Zabloudili jsme. V tom se otevřely jedny z těžkých protipožárních dveří potažených červenou koženkou. Vyšla z nich sympatická dáma s milým úsměvem a zeptala se, co že my tu?

„Ále, přijeli jsme tadyhle s klukem až z Mostu a dohromady nic moc neviděli,“ odvětil otec. Ta dobrá paní nás pozvala za ty těžké dveře. Byla to zvuková režie studia č. 2, v němž se natáčela ještě černobilá televizní inscenace „Černé na bílém“ v režii Pavla Blumenfelda. Přes velké okno jsem sledoval, co se děje dole ve studiu a současně na monitorech výstupy z kamer. Byl jsem v sedmém nebi. Dostal jsem i scénář té inscenace, která byla zajímavě obsazená: Jan Tříska, Hana Maciuchová, Josef Větrovec, Libuše Švormová, Felix le Beux a další. V tom najednou inspekce! Ústřední ředitel ČST doktor Jan Zelenka osobně. Lekli jsme se, aby ta zvukařka neměla malér z toho, že nás tam pustila. Neměla. Řekla mu, kdo jsme a odkud. Podal nám ruku, popřál, ať se nám tam líbí a odešel. Táta, který mimochodem Zelenku bytostně nerad, se jí zeptal, jak dlouho tam vlastně pracuje? Od začátku. Takže rovných 20 let.

„Dostanete aspoň nějaké vyznamenání?“

„Ale kdepak,“ odpověděla s úsměvem. Byli jsme tam docela dlouho, nechtělo se mi odtud. Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít, až ta inscenace poběží ve vysílání. Byla s hvězdičkou, naši dělali fóry, já šílel. Dneska už si nepamatuju, o čem to bylo. Dlouho opatrovaný scénář Jiřího S. Kupky kdesi dávno zmizel. Dodnes se mi ale povedlo uchovat relikvie v podobě speciální dopisní obálky opatřené výročními známkami a příležitostnými razítky, které se tehdy spolu s pohlednicemi na Kavkách nabízely. Kdykoli pak v televizi běžela nějaká inscenace a v závěrečných titulcích stálo „Zvuk: Svatava Hrubcová“, povyskočil jsem radostí s tím, že je to ta hodná „teta“ z televize, kterou přece znám.

Náhoda téměř po dvaceti letech. Býval jsem účastníkem Festivalu amatérských filmů v Litvínově a ze sentimentu jsem se tam na podzim 1991 zastavil. Na seznamu festivalových porotců bylo mj. napsáno „Svatava Chalupská, ČST“. To mě zaujalo i zmátlo. Tvář mi byla povědomá. O pauze jsem se osmělil, představil se a zeptal se jí:

„Nejmenovala jste se náhodou paní Hrubcová?“

„Ano, ovšem,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Nevím, ale asi si nebudete pamatovat, když jste na Den otevřených dveří v roce 1973 vzala do režie tátu s dvanáctiletým klukem z Mostu, režisér Blumenfeld točil Černé na bílém a načapal nás tam Zelenka. Tak ten kluk, to jsem byl já.“

„A víte, že si na to vzpomínám?“ odpověděla překvapeně a dojatě dodala: „Nedávno jsem ty kliky na zvukařském stole zatáhla naposledy a jsem v důchodu.“

Báječné setkání. U večeře jsme si pak dlouze povídali o všem možném. Teprve při ní ale do sebe všechno zapadlo. V té době jsem byl v Praze parlamentním zpravodajem ČTK. A paní Hrubcová začala mj. vyprávět o synovi, který je také novinář – v televizi. No ovšem! Kolega, s nímž jsem se samozřejmě znal, aniž bych tušil, že už od dětství znám jeho maminku, ale pod dívčím jménem. Martin Chalupský. Dnes mluvčí společnosti innogy ČR, mj. koproducent mnoha českých filmů. Přesně po dvou dekádách od mé první návštěvy Kavčích hor se kruh uzavřel, když v létě 1993 stál Martin za mým angažmá v České televizi. S hrdostí na to, že tam smím patřit, jsem pak mohl svého tátu televizí provádět sám a po letech mu ukázat, kde jsme to tehdy zabloudili.

Žádný foťák ani kamera ve skutečnosti čas nezastaví. Je to jen iluze. Ale nádherná, když se zadaří. Paní Svatava Hrubcová letos oslaví úctyhodných 92 let. Televizi bude v květnu 70. Oběma ctihodným dámám přeji zdraví. Té mladší pak navíc, aby lidé, kteří tam pracují, tu televizi měli rádi (víc než sebe a svou kariéru v ní) a dávali jí to nejlepší. Protože pak si zaslouží, aby jí měli rádi i diváci.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám