Článek
Knihu Bůh je mrtev, nic není dovoleno autorky Terezy Matějčkové vydalo Echo Media a.s. v roce 2023. V dubnu 2024 získala cenu Magnesia Litera za publicistiku.
Bůh je mrtev: Nic není dovoleno
Vzácný jev
Tereza Matějčková stále představuje na poměry České republiky poměrně vzácný jev. Poté, co vystudovala filosofii (studovala v ČR i v zahraničí), získala doktorát, vyučovala na Filozofické fakultě UK a odborně se věnovala zejména německému idealismu, začala v posledních letech stále častěji vystupovat ve veřejném prostoru. Do povědomí širší veřejnosti nejvíce pronikla patrně v roce 2022 díky účasti v podcastu ČRo Čekání na prezidenta. Od té doby ji můžeme číst, vídat a slýchat stále častěji. Zvlášť poté, co po obhajobě své habilitační práce (sic!) výrazně omezila své působení na akademické půdě a věnuje se zejména publicistice. V minulosti Matějčková vystupovala spíše k odborným tématům akademické filosofie, časem ovšem výrazně převládla aktuální společensky významná témata. Nebrání se ovšem ani osobněji cíleným rozhovorům, v nichž otevřeně mluví o svých pozitivních i negativních zkušenostech z akademického světa, kdy pro ni v životě bylo znevýhodněním a kdy naopak výhodou, že je žena, či jakému „hejtování“ na sociálních sítích byla vystavena tu od konzervativců, tu od „pražské kavárny“, tu od progresivní levice, podle toho, koho zrovna popudila.
Proč mluvím o vzácném jevu ? Můžeme začít samotným faktem, že žen – filozofek, které by aktivně vystupovaly ze sféry své odborné práce a vstupovaly do veřejného prostoru, stále nemáme příliš mnoho (byť do něj v poslední době stále častěji promlouvá třeba Alice Koubová; a také pomineme-li Annu Hogenovou, kterážto je ovšem případ sui generis). Matějčková se navíc nevěnuje jakési „popularizaci“ odborné filozofie, nýbrž ve svých čtyřiceti letech směřuje k roli veřejné inteletkuálky – filosofky, která se snaží o jistý celospolečenský nadhled, odhalování vztahů a souvislostí, pokouší se „diagnostikovat dobu“ a zároveň společenost určitým způsobem popichuje či provokuje tím, že nasvětluje její problémy v hlubší filozofické perspektivě. S lidmi tohoto typu jsme se mohli setkávat spíše ve starších generacích, přičemž asi nejvýznamnější příklad zosobňuje další letošní jubilant – osmdesátiletý Václav Bělohradský. Matějčková a Bělohradský se samozřejmě v mnohém liší, ať už se jedná o věcné názory, formu textů, jazykový i argumentační styl a mnohé další. Co je ovšem spojuje, je právě onen zájem o společenost jako celek, snaha promýšlet věci zeširoka a v souvislostech a – přiznejme si – také odvaha předkládat své pohledy a myšlenky široké veřejnosti i při vědomí toho, že se ledaskomu nemusí líbit.
Záludné čtení
Kniha Bůh je mrtev, nic není dovoleno se skládá ze tří typů textů – z esejů, úvah nad knihami a rozhovorů. Tato skutečnost dodává knize pestrost, na druhou stranu v ní čtenář může spatřovat jistou záludnost. Žánrová heterogenita totiž způsobuje, že není tak docela snadné vždy odhalit, co je skutečný názor autorky. Když například polemizuje se svými respondenty, předkládá jim své názory, anebo zkrátka existující relevantní námitky? Asi nejhůře se odlišuje v textech o knihách – co si myslí sama Matějčková, kdy jen předjímá smýšlení autorů a kdy jde o myšlenku některé románové postavy?
Zřejmě nejblíže myšlení Matějčkové se dostáváme v esejích. Ale ani tady to není tak jednoduché. Matějčková nepředkládá silné či vyhraněné teze a názory, spíše čtenáře provází všemožnými zákrutami myšlenek, předkládá mu různé úvahy a postoje (ať v obecné rovině, či konkrétních osob – korektně ozdrojované), někdy také data a výsledky výzkumů (rovněž korektně ozdrojované) a jen občas do tohoto proudu explicitně vstoupí sama. Autorčin pohled tak spíše než ze zformulovaných tezí můžeme odvozovat z toho, jak vybírá, co nám coby čtenářům předkládá, a kudy nás skrze problematiku provádí. Čtenář je tím však zároveň sám nutně zatažen do promýšlení věcí a to, co si nakonec odnáší, není znalost autorčiných názorů, nýbrž uvědomění si nejednoznačností, rozporů, ambivalencí, nečernobílosti, plurality pohledů a postojů.
Konzervativní postmoderna?
Tereza Matějčková bývá občas svými kritiky (zejména zleva) označována za konzervativní myslitelku. Domnívám se, že toto označení je mylné. Je sice pravda, že u ní leckdy můžeme najít určitá pozitivní vztahování se k minulosti, ovšem nikoli k té, k níž se upínají (minimálně ve svých fantaziích) konzervativci. Matějčková zcela očividně vyrůstá z doby postmoderní, což je fáze dějin, z níž konzervativcům obvykle naskakuje husí kůže, a kteréžto dle Matějčkové zřejmě tak trochu odeznívá. Dle mého názoru to dobře ilustrují tři tematické motivy, do jisté míry propojené, s nimiž se můžeme setkávat napříč knihou.
Prvním motivem je důraz na otevřený veřejný prostor coby místo diskusí, kam mají všichni lidé svobodný přístup a kde může zaznít jakýkoli názor, aby následně mohl být podroben všeobecné polemice a kritice. Zde se nehraje na absolutní Pravdy a slavné Příběhy. Život společnosti se odvozuje od úmluv, shod a kompromisů. Tento prostor je demokratický a svobodný – platí zde právo nebýt opomíjen, tolerance a solidarita, ale zároveň vyžaduje jistou míru sebekázně, vědomí vlastní omezenosti a omylnosti a také určitou odolnost či otrlost. Velká slova nabitá emocemi, moralismus či nálepkování – to vše je nežádoucí. Budu-li parafrázovat Václava Bělohradského, „chcete-li mít veřejný prostor, v němž můžete svobodně promluvit, musíte také počítat s tím, že v něm uslyšíte věci, které se vám nebudou líbit.“ Nikdo ovšem nemá právo uzmout si tento prostor pro sebe, vyhlásit v něm svou Pravdu a omezit společenskou diskusi – ať už by to udělali konzervativní náboženští fundamentalisté, anebo třeba progresivní aktivisté v rámci své agendy.
Tím se dostáváme ke druhému motivu, za nějž by se dala prohlásit samotná rezervovanost vůči jistotám, pravdám a dogmatům. Ať „tradičním“, anebo „novým“. Nic není černé a bílé, vše lze vidět z mnoha různých úhlů. O všem je třeba přemýšlet, o všem je třeba dokázat pochybovat. Koneckonců, vždyť ani věda nepřekládá žádné definitivní pravdy, ale vždy jen modely reality, které považuje za platné jen do té doby, než se objeví modely přiléhavější. Není zde žádný apriorní smysl všeho, ani žádný ideální svět, k němuž vše směřuje – to vše je jen předmětem komunikace, vyjednávání a domlouvání se.
Třetím motivem je vymezování se vůči kladení důrazu na skupinové identity. Matějčková je individualistka. Nikoli ovšem nějakým extrémním způsobem – nepopírá význam působení společenských faktorů na utváření člověka, ani jej nevytrhává ze společnosti. Spíše zdůrazňuje, že každý člověk je vždycky ještě „něco víc“ než jen průsečík společenských sil a tomuto „něčemu“ dává prioritu. Každý člověk je tak v první řadě ono „já“, jedinečná osoba, a teprve druhotně se může řadit či být řazen do nějaké skupiny. Toto řazení nám může umožnit rozumět světu pomocí analytických kategorií. Na druhou stranu silná sebeidentifikace člověka s nějakou konkrétní skupinou může být velmi znesvobodňující – a stejně tak sebeidentifikace s abstraktní skupinovou identitou. Člověk tak přestává být tím, kým je on sám, jelikož identita, s níž se ztotožnil, jej ve větší či menší míře začne určovat.
Pozdní moderna, postmoderna, transmoderna?
Jak se k období posledních desetiletí Matějčková vztahuje se ovšem z žádného systematičtějšího výkladu nedozvíme. Spíše se knihou jen tak prolíná. Přičemž se ale odhalují jisté rozpory. Matějčková například užívá jak pojem „postmoderna“, tak – na jiných místech – „pozdní moderna“. V úvodních kapitolách knihy mluví o postmoderně jako o „překonání“ moderny, tedy o odvrhnutí jejích principů ve prospěch nových. Přiznám se, že osobně je mi bližší interpretace „postmoderny“ (resp. raději „pozdní moderny“, případně „tekuté moderny“ ve smyslu Zygmunta Baumanna) naopak jako završení moderny, kdy se odhalila problematická místa a vnitřní rozpory moderny, což vedlo k až sebedestruktivní a do důsledků dovedené aplikaci svých vlastních principů na své vlastní kořeny a základy. (Mimochodem, bolestivost, útrpnost či sebedestruktivita důsledného promýšlení věcí patří též k tématům knihy.)
Dnešní dobu pak Matějčková polo-vážně a polo-nevážně označuje jako „transmoderní“. Chápe ji jako dobu překonávání (od toho předpona „trans“), a to prakticky všeho. Transmoderna znamená překonání postmoderny. Chápu-li teze Matějčkové správně, mohli bychom si tento posun popsat jako změnu od „všechno je hra“ k „všechno je možné (ale tudíž vážná věc)“. Transmoderna odhazuje skepticismus postmoderny, ale zároveň také její (leckdy cynický) humorný nadhled. Zároveň se vrací představa závažného transcendentna, které se ale nesituuje do zásvětí, nýbrž reálným věcem se přisuzují atributy posvátnosti či božství. Byla-li postmoderna „ironickým uvelebením se v troskách moderny“ (Bělohradský) je transmoderna dobou „nového budovatelského puritánství tady a teď“.
Tento výklad současné reality je jistě v rovině jevů relevantní a možný. Nicméně nabízí se otázky, zda by se nenašla i jiná interpretace. Skutečně „transmoderna“ překonává postmodernu ? Nemůžeme řadu jejích atributů vnímat spíše jako regres, snahu o návrat zpět, nežli krok kupředu ? Vezmeme-li si za příklad akcentované skupinové identity, tedy potřebu patřit do nějakého „šuplíčku“, nenabízí se podobnost v minulosti ? Ano, tehdy byly „šuplíčky“ předem dané, zatímco dnes jde o to, aby si člověk sám svůj „šuplíček“ zvolil – nicméně i tak je to návrat k myšlení, v němž lidé musí patři do „šuplíčků“ a jsou jimi určováni. Je to odvrhnutí tekutého světa nestrukturované variability ve prospěch řádu a jasných struktur. Nikoli pokrok kupředu, ale útěk z obtížné situace postmoderního (pozdně moderního) člověka zpět do světa jistot a daností. „Žádnou tekutost, vraťte nám pískovcové balvany!“ [1]
Jenže ze svých hlav už stěží můžeme vytěsnit fakt, že vše jisté už bylo zkrátka jednou zpochybněno, že staré danosti nejsou neotřesitelné. A tak dochází k pnutí mezi touhou po jistotě, o níž se lze opřít či se za ni schovat, a touhou přeci jen věci trochu změnit tak, aby se v nich pohodlněji žilo. Matějčková se v rámci své knihy poměrně často dotýká sekularizace a souvisejících změn v lidském vnímání a myšlení – je to pochopitelné, jedná se o zcela zásadní téma moderny. Svět „bez Boha“ ovšem není světem bez duchovna. Je to situace, kdy je člověk konfrontován se skutečností, že jej nenajde v kostelích, kázání kněží, posvátných knihách, archaických rituálech ani dávných mýtech. To na jednu stranu znamená, že je nepotřebuje, je od nich osvobozen, ale na druhou stranu v nich ztrácí oporu či ochranu. Nyní stojí zcela sám před otázkou, jak v duchovní rovině existence člověka „být“. Žít uvnitř náboženského systému je sice omezující, ale zároveň pohodlné – Bůh ustanovuje hranice, ale zároveň On přebírá odpovědnost za to, kde jsou. Člověk vědomý si smrti Boha je ve svých rozhodnutích svobodný, ale také je za ně zodpovědný. Nemusí se podřizovat zvnějšku daným vymezením Dobra a Zla, ale sám je hledá a ustanovuje, což ovšem také znamená, že je za ně odpovědný. Navíc je vystaven paradoxu – měl by žít v souladu s těmito vlastními rozhodnutími, ale zároveň si být vědomý vlastní omyslnosti a akceptovat alternativní postoje. Nikdy se nemá šanci dozvědět, jestli měl pravdu, anebo se mýlil, protože jedna Pravda zkrátka neexistuje. A v této situaci se část lidí má tendenci utíkat zpět do bezpečně pevného světa tradičního náboženství akceptujíce své podrobení a znesvobodnění výměnou za útěšnou iluzi jistoty. Jiní také utíkají, ale protože nechtějí přijmout tradiční pouta, uchylují se k různým novým náboženským hnutím, alternativním kultům, či dokonce sektám, v naději, že zde najdou jistoty, které budou tak nějak pohodlnější. A ještě jiní si zbožšťují některé prvky žitého světa (včetně skupinových identit, což by asi nejlépe korespondovalo s Matějčkové pojetím „transmoderny“) a substituují tak své potřeby duchovního rozměru bytí tímto způsobem. Tyto reakce na svět „bez Boha“ mohou být různé, ale vždy v nich můžeme spatřovat snahu dospělého člověka konfrontovaného reálným životem vrátit se do dětského věku, kdy mohl věřit pohádkám a žít v idylickém světě kouzel. Není to stárnutí, během něhož dochází ke smíření se světem a k nalezení smyslu, který člověk může svému jedinečnému životu sám přiznat.
Témata knihy
Vzhledem k tomu, že Tereza Matějčková v knize shrnuje svou publicistickou aktivitu za několik let, je pochopitelné, že kniha má vcelku široký tematický záběr. Zabývá se myšlením a komunikací v současné době, kognitivními schopnostmi či úlohou humanitních věd (oddíl V mysli), zdravím a zdravotním postižením, prožíváním dětství, problematikou transgenderu či feminismem (oddíl V tělě), transhumanismem, komunikací ve veřejném prostoru, aktivismem či moralizováním (oddíl Ve světě).
Z pohledu levice se jedná vesměs o významná témata dnešní doby. Ohlasy (zejména kritické) vyvolaly zejména texty Matějčkové týkající se feminismu, transgenderu, aktivismu a veřejného prostoru. Někteří její kritici ve výběru témat spatřují autorčino vymezování se vůči levici a snahu ji pranýřovat. Něco na tom být může, nicméně jako pravděpodobnější vysvětlení mi přijde spíše skutečnost, že je to právě levice, která už z definice je tím, kdo do veřejného prostoru vnáší nová témata, která pak ve veřejném prostoru rezonují a vzbuzují také reakce. Společenské rozpory a polemiky, v nichž kvasí myšlenky a argumenty, očekáváme od levice. Od konzervativní pravice novinky příliš nečekáme, a když už do veřejného prostoru nějaké třeskuté téma vnese, většinou se její argumentace zakládá na tezích, s nimiž se společnost historicky už dávno intelektuálně vypořádala.
Levicová kritika
Jak jsem již uvedl, Matějčková bývá za své texty od levicových autorů spíše kritizována. Na ony kritiky ovšem stojí za to se podívat blíže. Z jednotlivých esejů vzbudil ohlas zejména ten týkající se kritiky klimatických aktivistů (v knize str. 261-268). Autorka se v něm dotýká několika aspektů: významu společenské kritiky v západní společnosti, hodnoty veřejného prostoru s možností otevřené diskuse jako takového, vnášení apokalyptických a jiných emočně silných obrazů do veřejné debaty, občanské neposlušnosti, zacházení s výsledky vědeckých výzkumů, emočního prožitku protestujících či reálného i symbolického násilí a jeho legitimity. Matějčkové text aktivisty jednoznačně neodsuzuje či neodmítá, ale přichází s pochybnostmi a ukazuje možná problematická místa. Přesto vzbudil dosti odmítavé reakce, ať v článku Jana Černína[2], či Ondřeje Slačálka[3]. Pro Černínův text je příznačné, že ačkoli je kritický, odmítá polemiku Matějčkové jaksi „z podstaty“. Pakliže Matějčková mluví o rozvoji demokratického veřejného prostou v západním světě, Černín vyjmenovává „hříchy“ moderního Západu. Do konkrétnější věcné polemiky s jednotlivými body, které uvádí Matějčková, ale nejde. Slačálek polemizuje sofistikovaněji a na hlubší úrovni, zabývá se však zejména otázkou občanské neposlušnosti a loajality k obci (budiž ovšem zdůrazněno, že polemika s Matějčkovou představuje pouze část Slačálkova eseje, který má širší záběr). Formálně se ovšem stále pohybujeme v rovině korektní diskuse a zejména Slačálkovy protiargumenty jsou jistě v mnohém relevantní.
Když byla kniha Bůh je mrtev, nic není dovoleno nominována na Magnesii Literu, vyšel text autorů Vassilevy, Zvolské a Michla[4]problematizující to, jak Matějčková přistupuje k problematice transgenderu (potažmo genderu). Text se zabývá úzce tímto tématem, vedle některých pasáží z knih se zaměřuje na jeden z dílů podcastu Terezy Matějčkové Pravda neexistuje? a přináší v řadě aspektů věcnou polemiku (zejména týkající se interpretací děl Judith Butler a dalších autorů). Mimo jiné poukazuje na nešvar, který můžeme skutečně pozorovat v knize Matějčkové (jak v jejích esejích, tak ve vyjádření některých respondentů v rozhovorech), ale který obecně provází diskurs těchto témat, a to je zaměňování, nejasné vymezení (a někdy možná i účelové matení) užívaných pojmů (pohlaví, gender, genderová identita, transexualita, transgender atd.). S chybným užíváním těchto pojmů se bohužel běžně setkáváme u progresivců i konzervativců, někteří je pak používají jen jako pejorativní nálepky či naopak doklad své pokrokové image. Text Vassilevy, Zvolské a Michla ovšem obsahuje i řadu osobních výpadů na adresu Matějčkové a přisuzuje jí různé „nálepky“. To spolu s místy poněkud obskurně užívanou stylistikou a gramatikou vede k tomu, že text (vyargumentovaný, ale obsahově náročný) není zcela srozumitelný a vykazuje jisté rysy předpojatosti. Za asi nejzávažnější problém bych osobně považoval soustavné obviňování Matějčkové za vedení, či alespoň přiživování, kulturních válek a vyhrocování pozic. Při důkladném čtení nic takového v jejích textech nenacházíme, naopak ve svých textech i v jiných veřejných vystoupeních opakovaně volá po zklidnění diskusí, toleranci a ohleduplnosti, opuštění zákopových pozic a vedení racionálního dialogu o všech společenských tématech[5]. To nicméně neznamená, že teze Matějčkové nemohou být v rámci oněch kulturních válek využity, či spíše zneužity, někým jiným – to už je ale jiný problém (viz dále).
Dosud nejrozsáhlejší kritiku knihy Bůh je mrtev, nic není dovoleno zleva přinesl podcast TL;DR Jana Bělíčka a Evy Klíčové[6]. Zde už se ovšem jakékoli věcné argumenty utápějí v nekonečném proudu osobních invektiv, výsměchu či zesměšňování, nálepkování a také věcných omylů. Autoři mimo jiné přisuzují Matějčkové výroky jejích respondentů, odhalují vlastní neznalosti (např. odlišnosti funkce pojmu boha ve filozofii a v náboženství a teologii), psychologizují, překrucují autorčiny teze, či jsou prostě nepozorní (např. mluví o absenci kritiky kapitalismu, přestože je kapitalismus či jeho základní principy v knize kritizován či problematizován na několika místech, jakkoli to nepatří k jejím stěžejním tématům). Skoro by se zdálo, že redakce Alarmu se nám zde snaží originálním způsobem připomenout, že když do našeho veřejného prostoru vstoupí žena, nedejbože mladá a nedejbože úspěšná, a začne říkat, co si myslí, i dnes se ještě může stát, že se objeví někdo přemoudřelý s akutní potřebou dotyčnou ženu vykázat na její „řádné místo“.
Přes problematickou úroveň podcastu ovšem není od věci uvést několik poznámek. Autoři se zde věnují zejména výše uvedeným, pro levici významným tématům. Navzdory tomu, co v podcastu zazní, je skutečností, že Tereza Matějčková nikde ve své knize nezpochybňuje klimatickou změnu a nutnost adekvátně na její průběh reagovat. Stejně tak se nikde nevysmívá lidem, kteří jsou trans, nijak je nedehonestuje, natož aby zpochybňovala samotnou jejich existenci. Explicitně podporuje emancipaci žen, ačkoli (či právě proto) zároveň odmítá jejich vnímání jako „těch, které nevědí, co chtějí“, „těch, které jen podléhají sociálním podmínkám“, či „těch, které jsou jen bezmocnými a bezduchými obětmi“. Naopak poukazuje na paternalismus skrýtý leckdy v aplikaci feministických teorií, který si nezadá s paternalismem konzervativců. Samu její pozici můžeme označit za feministickou, ovšem individualistickou a liberální. A vzhledem k tomu, jak se Bělíček s Klíčovou až obsesivně neustále vrací k tomu, že se Matějčková ve svých textech zaobírá rolí náboženství, vnímáním Boha apod. a staví ji po bok konzervativních katolíků, bylo by záhodno poznamenat, že Matějčková spolu s filozofií vystudovala též religionistiku, a zároveň že o sobě opakovaně veřejně prohlásila, že není v náboženském smyslu věřící člověk.
Proč Echo24?
Otázka, kterou si v souvislosti s Terezou Matějčkovou musel položit snad každý, včetně mě samotného, zní: Proč Echo24? Když se řekne Echo24, člověku se povětšinou nevybaví pojmy jako názorová otevřenost, nedogmatičnost, vysoká intelektuální úroveň, promýšlení jevů z mnoha perspektiv a do hloubky, sebekritičnost, nepředsudečnost či neagresivita. Spíše si tento „český Tálibán“ (slovy Jindřicha Šídla) spojuje s odlišnými pojmy. Proč tedy eseje Terezy Matějčkové vychází právě zde a ne například v Salonu (příloze deníku Právo), kam by z hlediska svého obsahu a intelektuální úrovně vcelku dobře zapadly ? Mohli bychom si říci, že to není relevantní, eseje jsou samonosné, a kde je autorka uveřejnila, je její věc, kterou netřeba diskutovat. Domnívám se ale, že v tomto případě kladení si této otázky relevantní je.
Nemůžeme vyloučit, že motivací vedení Echo Media může být čistě ušlechtilá snaha obohatit své čtenáře a veřejný prostor vůbec. Nicméně se nabízí i méně ušlechtilé motivace. Na prvním místě motivace čistě komerční – kvalitní eseje mohou zvýšit zájem (platících) čtenářů. Mohou zde být však i méně přímé úmysly – například Matějčkovou účelově využívat k demonstraci toho, že Echo není takové názorové ghetto, za které jej mnozí považují. Anebo rovnou odkazy na její teze zneužívat pro podporu svých vlastních názorů. Texty Matějčkové se tak skutečně mohou stát střelivem v kulturních válkách, aniž by se jich ovšem autorka sama chtěla účastnit, či jakýmsi fíkovým listem, který má zakrýt skutečnou předsudečnost média. Zároveň může samotný fakt, že texty vychází v Echu24, čtenáře vést k předpojatému čtení a interpretaci v tom duchu, který od Echa očekávají.
Jaké by mohly být motivace Matějčkové? Pomiňme možné osobní motivace plynoucí z lidských vztahů – třeba si s lidmi v redakci prostě jen lidsky rozumí. Třeba se Tereza Matějčková drží zásady svého oblíbence Jacoba Taubese, že se člověk má obklopovat názorovými oponenty, protože mu to tak brání ve vlastním myšlení ustrnout. Co když je tu ale hlubší důvod – co když jí toto ultrakonzervativní médium dává větší svobodu se vyjádřit (z hlediska média třeba i z účelových důvodů), nežli by měla například ve výše zmíněném progresivně levicovém Alarmu ? Mohl by tam vyjít text, který problematizuje postoje dominující tomuto médiu ? Proč si Matějčkovou zve k rozhovoru třeba Markéta Šichtařová[7], přestože se následně v ledasčem neshodnou, a ne někdo z levicového spektra ? Stojí vůbec levice o kritiku a dává prostor (sebe)kritické reflexi ?
Kritika levice
Podívejme se tedy na celou věc z druhé strany – co nám výše odkazované kritiky Matějčkové říkají o stavu současné progresivní levice, z jejíchž řad vycházejí ? Obávám se, že nic moc pozitivního.
Současná levice je obecně vzato v mizerné kondici. Část akcentující tradiční levicová témata se snaží resuscitovat Sociální demokracii, která se historicky znemožnila skrze vnitřní půtky a excesivní politiku některých svých představitelů, zatímco jí voliče účelově odlákával Andrej Babiš. Část se dokonce spojuje s národovci a ultrakonzervativci a upíná se k pojmu státní suverenity. A progresivní levice čím dál více připomíná uzavřený spolek přátel mluvících vlastním jazykem (protože ostatní lidé mluví špatně), smějících se vlastním vtipům (protože humor ostatních je špatný) a navzájem se ujišťujících o své morální vyspělosti a správném smýšlení, přestože je značná část společnosti vnímá spíše jako odtržené od reality.
Při pohledu zvnějšku se člověk nemůže ubránit pocitu, že progresivní levice si postupně osvojila dvě hesla, a to „Všechno, nebo nic!“ a „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“. Jako kdyby upadala do obdobného dogmatismu, za který donedávna (oprávněně) kritizovala konzervativce. Ideové cíle jako by se nesměly zpochybňovat, a pokud už se do toho někdo pustí, nedostane se mu věcné odpovědi, ale nálepkování či výsměchu. Nikoli jako by kritika cílů či prostředků politiky progresivní levice byla mylná, ale jako kdyby vůbec nebyla legitimní. Můžeme si to ilustrovat na tématech diskutovaných v souvislosti s knihou Terezy Matějčkové – stačí vyjádřit nesouhlas s konkrétními opatřeními uskutečňovanými pod hlavičkou „boje s klimatickou změnou“ a hrozí vám označení za popírače klimatických změn; stačí navrhnout, že v diskusích o transgenderu by neměly zaznívat jen hlasy aktivistů, novinářů a filosofů, ale třeba také psychiatrů, psychologů, sexuologů či antropologů, a riskujete obvinění z transfobie; nesouhlasíte s konkrétní aktivitou či politickým cílem feministek a hned je z vás šovinista a zastánce patriarchálních vzorců ve společnosti. Zde se můžeme odvolat na postřeh, kterým Matějčková podporuje svůj koncept transmoderny – jako by se cíle progresivní levice staly posvátnými, tak správnými že nedotknutelnými, pročež jakákoli jejich kritika je vnímána jako z podstaty nelegitimní. To je ovšem pro jakoukoli společenskou či politickou diskusi zcela destruktivní přístup. Povšimněme si i jedné výrazné terminologické změny. Dříve se lidé razící v rámci levice nová, moderní témata označovali za „liberální levici“. Vedle pokroku pro ně (či snad mohu říci „pro nás“) byla zásadní i svoboda – ať v rovině cílů, tak v rovině jejich diskuse a prosazování. Dnes se mluví o „progresivní levici“, jako by „pokrok“ (další z velkých pojmů historie, který dnes trpí) zůstal, ale svobodomyslnost zmizela či byla alespoň upozaděna. S konceptem, v němž šlo o pokrok, který byl ovšem předem nadefinován rádoby geniální teorií a který se měl prosazovat jakýmikoli prostředky, má však levice z dvacátého století už jednu významnou negativní zkušenost. Jediným výsledkem bylo, že tento koncept zcela zdegeneroval.
Kritika progresivní levice přitom nemusí nutně odmítat její cíle, či s nimi být v rozporu. Právě v textech Terezy Matějčkové můžeme najít kritiku spočívající spíše v pochybnostech nad tím, jak vůbec o svých cílech přemýšlíme. Dává tak prostor k sebereflexi na jiné rovině, než na jaké probíhají běžné politické boje. Matějčková se například ve svém podcastu Pravda neexistuje? zaobírá hned v prvním díle otázkami, co je pravda, jak vzniká a podobně, a uvádí zde také jisté rozpory v myšlení o pravdě. Mimo jiné zde zmiňuje příklad týkající se progresivní levice, kdy stejní lidé v diskusi o genderu budou argumentovat konstruktivisticky, zatímco v diskusi o změně klimatu se budou dovolávat na člověku nezávislé skutečnosti (navíc popsané vědou). Můžeme to brát jen jako triviální intelektuální hříčku, nicméně skrývá se za ní hlubší otázka – je dnešní progresivní levice schopna a ochotna reflexe svého myšlení v tomto duchu ? Pokud se totiž podíváme blíže na politické cíle progresivní levice, zdá se, že různých nekonzistencí nacházíme poměrně mnoho…
Vzývá se vtahování i velmi soukromých až intimních záležitostí do politiky a společenské diskuse (v duchu hesla „osobní je politické“), rétorika progresivní levice má ale zároveň tendenci často sklouzávat k morálním argumentům, či dokonce k moralizování, a nabývat tedy antipolitický charakter. Odmítá se jakékoli sebemenší, byť verbální a neúmyslné „násilí“ (mikroagrese), ale blokování dopravy či útoky na umělecká díla v rámci aktivismu jsou považovány za legitimní občanský projev. Mnozí lidé v levici se staví za emancipaci žen k vlastnímu rozhodování o svém životě, nepodřizování se společenským požadavkům a realizaci svých přání (což je rozhodně správně), ale když se některá žena rozhodne o svém životě jinak, než by podle nich měla, titíž lidé ji začnou veřejně označovat za pomýlenou, škodící ostatním ženám, strážkyni patriarchátu a někteří sklouznou i k vulgaritám. Neustále narážíme na počítání zastoupení mužů a žen tu i onde, na významných i poměrně marginálních místech, pod vlajkou rovného zastoupení pohlaví a boje proti diskriminaci, nikde ovšem nevidíme (či jen ojediněle) protesty, demonstrace či petice adresované například představitelům římskokatolické církve, která při zaměstnávání kněží zcela otevřeně a formálně diskriminuje ženy kvůli jejich pohlaví. Titíž lidé v jednu chvíli odmítají (domnívám se, že zcela správně) označování mladých lidí za křehké a přecitlivělé „sněhové vločky“, aby jindy obhajovali odstraňování některých silných či potenciálně urážlivých výrazů z knih pro mládež, protože by mohly mladé traumatizovat (nemluvě o sociologovi Stanislavu Bilerovi, podle něhož může děti traumatizovat vánoční stromeček postavený ve školní třídě[8]).
Možná výše uvedené rozpory vůbec rozpory nejsou. Anebo pro ně existuje vysvětlení. Ale podstatné je, zda je o nich na půdě progresivní levice vůbec možné diskutovat.
Kritičnost a trocha toho podvratného myšlení je zdravá. Proto má společnost své veřejné intelektuály. A proto by kritickou reflexi měla do svého hájemství vpouštět i progresivní levice. Lidem jako je Tereza Matějčková by se neměla vysmívat, nálepkovat je či ignorovat. Měla by s nimi vést věcný dialog, živou polemiku, která může být oběma stranám jedině ku prospěchu. Měla by cíleně dávat prostor svým kritikům zevnitř i zvenčí a nesnažit se o jejich delegitimizaci. To může pomoci progresivní levici neustrnout ve svém myšlení a odolat pokušení uzavřít se ve svých dogmatech. A třeba se stát i v dnešní době společensky relevantnějším myšlenkovým proudem.
[6] Tereza Matějčková: propagandistická akvizice Echa24, nebo filozofka pro složitou současnost? – A2larm
