Článek
Jak asi tušíte, tak často jsou to povídání ne úplně veselá. Leckdy se jedná o takové ty věci, které asi čekáte, že zažili lidé, kteří podstupují terapii. Můžete sami napovědět – otec nebo matka nebo oba pili, v rodině probíhalo domácí násilí, časté hádky, matka, otec či oba rodiče citově chladní, neschopní projevovat blízkost či třeba přespříliš pečující, děly se nevěry, rozvody, sexuální obtěžování či zneužití, jeden z rodičů chyběl – ať už fyzicky či psychicky, byly problémové vztahy se sourozenci, šikana ve škole, potíže s hledáním vlastní identity, tlak na výkon, přísnost, snaha vytvarovat potomka dle obrazu svého. A tak dále a podobně. Ano, s takovými tématy se v terapii setkáváme a není to žádné překvapení.
Ale pak se, světe div se, objevují lidé, kteří, když přijde řeč na vztahy s rodiči, potažmo dětství, tak odpovídají něco ve smyslu, že to bylo fajn, žádné zásadní problémy nebyli, rodiče jsou stále spolu, mají se rádi. Ponechám nyní stranou výrok, který jsem slyšel v rozhovoru s párovým terapeutem Janem Vojtkem, kdy citoval svého učitele terapie, že žádné dětství není šťastné. Zajímavé tvrzení, že. Nicméně o tom to není. Nyní se dostávám k pozorování, které jsem zmínil v úvodu. Když mi tedy klient/ka povídá, že jeho dětství a vztahy s rodiči byli fajn, v pořádku, tak se ptám - super, to je skvělé, a jaké to tedy bylo? Většinou pak dostávám odpovědi typu – no prostě v pohodě, nebylo tam bití, rodiče se nijak zásadně nehádali, nebylo tam zneužívání, nebyl tam přílišný tlak apod. Vlastně mi často popisují, co tam nebylo. Zase odpovídám, že to je skvělé a zkouším se doptat - jaké to tedy pro vás bylo? Klienti občas tak nějak znervózní, leckdy je tam pocit/obava/představa, že se z nich snažím tahat či zjistit něco nepříjemného – přece jinak bych nešel na terapii, kdyby bylo mé dětství a vztah s rodiči v pořádku, že. Zkouší se zamyslet, jestli tam přece jen něco „blbého“ nebylo apod. Ujišťuji je, že jim věřím, jak svou historii vnímají, že se nesnažím za každou cenu najít nějaké traumata. Jen že mě zajímá, jaké to tedy pro ně bylo, co bylo to, co popisují jako dobré, o čem jsou ty hezké vztahy. Že se jen snažíme zmapovat klientovu historii a uvědomit, pojmenovat jaké pro něj bylo jeho formující období. Nejen si říct co náročného/negativního tam nebylo.
Zde se dostávám ještě blíže k onomu fenoménu. Pro klienty bývá nezřídka obtížné pojmenovat, jasněji si uvědomit, co bylo u nich doma ve vzájemných vztazích to hezké, dobré, funkční. Odpovídají obecně, opakují, že to prostě bylo dobré, že vlastně neví, co konkrétně to bylo. Leckdy až návodné dotazy na projevování citů, blízkost, otevřenost komunikaci, vzájemnou důvěru, podporu apod. je trochu více zorientují.
Jako bychom byli naučeni dívat se spíše na to negativní/náročné/špatné. O tom umíme mluvit, pojmenovat to, popsat (samozřejmě ne vždy, není nyní řeč o potlačených traumatech, nevědomých obsazích apod.). Vždyť si vezměme obsah zpráv ve sdělovacích prostředcích – velká část jsou vyloženě těžkosti - informace o utrpení, války, nehody, přírodní katastrofy, násilí. Nebo pak různá selhání a kritika – podvody, kauzy, hádky politiků, drahota apod. Přitom zrovna u nás si žijeme vlastně docela hezky. I přes klasické české frflání a nářky na vše možné. Náplň našich dní přece – kromě skutečně nešťastných výjimek či opravdu náročných životních krizí, není od rána do večera hrozné utrpení, ale náš obyčejný, všední život.
Možná v jeho rámci by nebylo od věci učit se oceňovat dobré věci. Nemyslím pochopitelně jen vnější, hmatatelné – ale samozřejmě ty taky, nicméně nyní mám na mysli hlavně ty „očím neviditelné“. Právě takové vztahy, které jsou – i přes pochopitelné výkyvy, vlastně dobré. V první řadě je třeba si je jako takové nejprve uvědomit, všimnout si - aha, vždyť ono je to vlastně fajn. A pak se podívat co je na nich hezké. Prozkoumat vnitřním zrakem, projít různé aspekty, vybavit si třeba konkrétní situace. Pojmenovat si co je na nich to dobré – například, že i když se občas chovám jako idiot tak můj partner to se mnou nevzdal. Je pro mne oporou. A tak dále - konkrétních obsahů a forem existují spousty, ale nechci napovídat. Každý se může podívat, prozkoumat, reflektovat, jak to zrovna u něj probíhá. A vnímat co se ve mně při této reflexi děje – může se objevit pocit vděčnosti, otevření. Samozřejmě takto můžeme zkoumat i jak to máme sami u sebe – ocenit sám sebe a být sám sobě vděčný je ohromná věc – to by si zasloužilo spoustu pozornosti a vlastní povídání. V tomto textu se zaměřuji spíše na vztahy s ostatními.
Negativní zkušenosti si náš mozek obecně více pamatuje, snadněji se vryjí. Ale možná právě proto stojí, zato ohnisko naší pozornosti čas od času zaměřit na to, co je vlastně fajn, co nám funguje. Často jsou to věci, které bereme tak nějak automaticky či si je ani nijak zvlášť neuvědomujeme. Ale to, že něco funguje nijak automatické není. Proč by náš život neměl být jako večerní zprávy? Řekl bych, že občas je dobré uvědomění nesamozřejmosti. A třeba to spojit zároveň s tím, že si všimneme, zvědomíme, konkrétně pojmenujeme, co je v našem životě hezké, funkční, vyživující. A oceníme to. Koneckonců – cítit vděčnost je příjemný pocit.
