Článek
vytěsněných. Ale, co mohu napsat od mala se cítím opuštěná, vlastně jsem nebyla mezi dětmi spíš doma sama a do kolektivu ve školce škole ani v práci jsem nikdy nenapadla. Tak přežívám.Znala jsem jen starostí dospělých, protože i můj děda otec matky byl alkoholik. A názory v rodině byli to, jak je vždy všechno a všichni špatně. Ale, proč? To mi nevysvětlil. A že mě se postupem stalo nemocné dítě, které svými bolestmi v krku, alergii, rýmou začalo o pozornost. Psychosomatická, jsem se v 17 letech zhroutila. Pak sňatek s klukem, který moc lásky nedostal. Snažila jsem se vždy vše zaštítit, zvládat. Děti se stali otisky nás všech a zdědili psychické nemoci. Sama už v 50 l.Jsem invalidní a žijí sama se psem. Můj táta zemřel v nedožitých 70 l a prakticky jsem u jeho konce byla, ale už jsme si nestačili říct nic hezkého, chybí mi. Máma mi zemřela náhle na den matek a to samé, nikdy jsme si pořádně nerozuměli a nakonec jsem ji objala až když byla mrtvá. Zůstali mi jen starostí, dluhy, bratr který není zvyklý dobře hospodařit. Trápím se kvůli zdraví svých dětí. Syn má maniodeprese. A přesto, že bych už měla být zvyklá na opuštěnost. Trápím se a v posledních dnech ani nevím proč se snažím fungovat. A i to, že jsem si celý život musela tu cestu najít a často hodně stížila. Nevidím svoji sílu, spíš marnost.
