Vděčnost těm, kteří čtou mezi řádky

Jsou lidé, kteří čtou jen občas.
A pak jsou lidé, kteří čtením dýchají.

Lidé, kteří hltají knihu za knihou,
čtou v autě cestou na dovolenou,
v práci místo kávy,
před vařením i po něm.
Lidé, kteří si mezi povinnostmi kradou malé ostrovy času,
jen aby se mohli na chvíli ztratit v jiném světě.

Takoví lidé v sobě nosí víc než jen lásku ke slovům.
Nesou v sobě citlivost, která se nedá naučit.
Nesou v sobě empatii, která se nedá předstírat.
Nesou v sobě srdce, které se otevírá každému příběhu,
každé bolesti, každé radosti,
jako by byla jejich vlastní.

A jednou se to stane:
to, co dřív jen četli,
začnou psát.

Protože kdo dokáže prožívat cizí příběhy tak hluboko,
ten jednou musí začít vyprávět i ty své.
Kdo se nechal vtáhnout do tisíců světů,
ten jednou vytvoří svět vlastní.
Kdo cítil radost i bolest postav,
ten jednou začne psát o radosti a bolesti skutečných lidí.

A čtenáři to poznají.
Poznají, když někdo píše z hlavy.
A poznají, když někdo píše ze srdce.
A když někdo píše z duše…
to se dotkne i jejich duší.

A právě těmto lidem —
těm, kteří čtou mezi řádky,
kteří vnímají jemné náznaky,
kteří se nechají pohladit slovem
a postrčit k malému kroku vpřed, když cítí podobné chvíle —
těm patří moje největší vděčnost.

Protože oni nejsou jen čtenáři.
Oni jsou spolucestující.
Spoluprožívající.
Spolutvůrci tichých okamžiků, které se rodí mezi slovem a srdcem.

A já si jich vážím víc, než dokážou tušit.