Článek
Na konci druhé světové války se vrchní římský rabín Izrael Zolli (Zoller) stává katolíkem, přijímá křestní jméno papeže Pia XII. – Eugenio – a prosí jej, aby se stal jeho kmotrem. Tak se i stane. Důvod? Sám říká: „Když jsem viděl, co vše dělá papež pro záchranu Židů, byla to poslední kapka v mém rozhodnutí přijmout křest.“ Dodnes ale mnoho katolíků vnímá papeže Pia XII. jako kontroverzního, nebo dokonce jako kolaboranta s Hitlerem, se kterým prý tiše souhlasil. Celé to potvrzují slova samotného papeže, který tehdy prorokoval: „Hříchem budoucnosti bude nevědomost – lat. ignorantia.“
Zatemnění rozumu je jedním z důsledků dědičného hříchu. Dalšími jsou zloba ve vůli, slabost a zlá žádostivost v citech. Protože má být ale rozum jakýmsi kormidelníkem našeho života a našich vlastností, pak postižení rozumu má dalekosáhlé důsledky. Proto je tak důležité vzdělání nejen přirozené a vědecké, ale také – a zvláště pro pokřtěné – vzdělání ve víře.
Dnes jsme opravdu svědky širokého rozšíření epidemie nevědomosti, jež je zaviněna těmi, co se honosí tituly, nebo dokonce vykonávají kněžskou službu a chtěli by vylepšovat víru tu na jednu, tu na druhou stranu. Nejenomže neznáme dějiny naší ani světové církve, ale za teology jsou označováni ti, kteří do hlubin teologie vůbec nepronikli. Před svěcením, nebo převzetím služby v Církvi se ale skládá přísaha věrnosti učení víry.
Svatý Tomáš Akvinský ve svém úvodu do Teologické sumy poznamenává: „Tak jako principy hudby jsou v aritmetice a principy deskriptivy v geometrii, tak principy teologie – víry – jsou v Božím vědění a v poznání blažených.“ To, co je pak v Božím vědění, nacházíme v Božím slově ať už psaném (Bible), nebo předávaném (Tradice) nebo po staletí potvrzovaném (Učitelství Církve). Je tedy třeba pokorně činit „pokroky vzad“ a „návraty vpřed“ a znovu si rozšiřovat poznání tak, aby se shodovalo s poznáním Božím, protože jak nám připomíná svatý Augustin: „Není-li víra myšlená, není ničím.“
Proto je dnes tak důležitá katecheze, tedy „výchova dětí, mládeže a dospělých ve víře, která v sobě zahrnuje obzvláštní výuku křesťanského učení, podávanou zpravidla plynulým a soustavným způsobem, aby je tak uvedla do plnosti křesťanského života“. (KKC 5)
Připomeňme si dále, co ve svých prvních odstavcích uvádí současný Katechismus katolické církve (KKC) „Výrazem ‚katecheze‘ se velmi brzy začaly označovat veškeré snahy vyvíjené v církvi k tomu, aby získala další učedníky a aby pomáhala lidem uvěřit, že Ježíš je Syn Boží, aby tak skrze víru měli život v jeho jménu. Katecheze dále slouží církvi k tomu, aby lidi v tomto pozemském životě vychovávala a učila a tím budovala Kristovo (mystické) tělo.“ (KKC 4)
Pokud jsme přesvědčeni, že se nacházíme v obdobích krize, pak je zde rada pro kněze a biskupy: „Údobí obnovy církve jsou též význačnými dobami katecheze. Vidíme, že ve velkém období církevních otců věnují svatí biskupové katechezi důležitou část své služby. Je to doba sv. Cyrila Jeruzalémského, sv. Jana Zlatoústého, sv. Ambrože, sv. Augustina a mnoha jiných Otců, jejichž katechetická díla zůstávají příkladná.“ (KKC 8)
„Katechetická služba čerpá vždy novou sílu z koncilů. V tomto ohledu je zvlášť výrazným příkladem tridentský koncil. Ve svých dekretech vyzdvihl prioritu katecheze. Stojí u kolébky Římského katechismu, jenž je podle něho pojmenován a představuje prvořadé dílo jako souhrn křesťanského učení. Koncil podnítil v církvi skvělou organizaci katecheze a díky svatým biskupům a teologům, jako byli sv. Petr Kanisius, sv. Karel Boromejský, sv. Turibius z Mongroveja a sv. Robert Bellarmin došlo k vydání četných katechismů.“ (KKC 9)
Slavnost svatých Petra a Pavla (29. 6.) je příležitostí vzít vážně ohrožení nevědomostí a studiem (katechismu) i modlitbou hledat nejen uzdravení z nevědomosti, ale i radost k jistotě, že víme, komu jsme uvěřili. (2 tim 1,12)
