Článek
Četla jsem o nich článek a nemohla tomu věřit. Amir Jarda a Ruth Moorová z Dorsetu v Británii prý se svými třemi dětmi pravidelně prohledávají popelnice za obchody.
Představte si to. Jdete večer vyhodit odpadky a vidíte dva dospělé lidi, jak se přehrabují v kontejneru. Vytahují z něj jídlo, oblečení, boty, dokonce i elektroniku a parfémy. Všechno, co někdo jiný považoval za odpad, oni berou jako cenný nález. Zní to jako scéna z nějakého šíleného filmu, ale tohle se děje teď, v moderní Británii. Co nepotřebují oni sami, dávají dál na charitu.
Devět hodin týdně stráví přehrabováním se v odpadcích. To je jako celý pracovní den! Tvrdí, že tímto způsobem ušetří spoustu peněz. A já jim to věřím. Koneckonců, když někdo vyhodí plně funkční telefon jen proto, že vyšel nový model, proč by ho nemohl někdo jiný použít? Když obchody vyhazují jídlo jen proto, že se blíží datum spotřeby, proč by ho nemohl někdo sníst?
Na první pohled to zní logicky. Méně plýtvání, více úspor. Ale čím déle o tom přemýšlím, tím více mě to děsí.
Zaprvé, je to neskutečně nebezpečné. Jídlo z popelnice může být kontaminované, plné bakterií a rozhodně není čerstvé a už vůbec není vhodné k jídlu. Kdo ví, jak dlouho tam leželo a s čím vším přišlo do kontaktu? Oblečení a boty jsou špinavé, možná i plné parazitů. A co teprve elektronika? Vyhozený telefon nebo počítač může být nefunkční, nebo ještě hůř – může obsahovat viry, které ohrozí vaše osobní data.
Zadruhé, je to nelegální. V mnoha zemích je prohledávání odpadků zakázané. A i když to v Británii není přímo proti zákonu, určitě to není něco, co by společnost schvalovala. Co když je přistihne policie? Co když je někdo napadne, protože si bude myslet, že jsou zloději?
A zatřetí, co to vypovídá o naší společnosti? O tom, že někteří lidé musí sahat po vyhozených věcech, aby ušetřili? O tom, kolik toho vlastně vyhazujeme?
Amir a Ruth tvrdí, že to nedělají z nouze. Že je to jejich volba, způsob, jak protestovat proti konzumní společnosti. Ale já si nejsem jistá. Kolik lidí by dobrovolně riskovalo své zdraví jen proto, aby ušetřili pár liber?
Chápu, že život nikde na světě není levný. Sama vím, jak těžké je vyjít s výplatou, když ceny všeho neustále rostou. Ale přece musí existovat lepší způsoby, jak ušetřit! Co třeba kupovat věci z druhé ruky v charitativních obchodech? Nebo využívat slevové kupony a akce v supermarketech?
A co hygiena? Představa, že někdo jí jídlo z popelnice, mi zvedá žaludek. Co když se otráví? Co když onemocní? Kdo za to ponese odpovědnost? Oni sami, nebo město, které jim to "dovolilo"? Představte si, že jdete na návštěvu k Teherán rodině. Pozvou vás na večeři a vy se těšíte na něco dobrého. A pak zjistíte, že to, co jíte, bylo včera v popelnici. Já bych asi na místě umřela.
Přesto musím uznat, že jejich příběh otevírá důležitou debatu. O plýtvání. O chudobě. O tom, jak nakládáme s odpady. Podle statistik se v Británii každý rok vyhodí miliony tun jídla. To je šílené číslo! A to nemluvím o oblečení, elektronice a dalších věcech, které končí na skládkách, i když by mohly být ještě použitelné.
Možná bychom se měli zamyslet nad tím, proč tolik vyhazujeme. Proč kupujeme věci, které nepotřebujeme? Proč vyhazujeme jídlo, které bychom mohli sníst? A proč některé obchody raději zničí neprodané zboží, než aby ho darovaly potřebným?
Na druhou stranu, řešením určitě není prohledávání odpadků. To je nebezpečné a ponižující. Místo toho bychom měli hledat systémová řešení. Třeba lepší předání neprodaného jídla. Nebo efektivnější systémy recyklace. Nebo vzdělávání lidí o tom, jak nakupovat a spotřebovávat zodpovědně.
Amir a Ruth možná věří, že dělají něco dobrého. Že bojují proti plýtvání a šetří peníze. Ale podle mě si neuvědomují, jaké riziko podstupují. A co hůř, mohou inspirovat další lidi k podobnému chování. A nejhorší na tom je, že to učí své i děti. Představte si to - místo aby šli do obchodu, táhnou své děti k popelnicím. „Podívejte děti, tady máme dnešní večeři!“ Fuj!
Co když to někdo zkusí napodobit a vážně se zraní? Co když se někdo otráví prošlým jídlem z popelnice? Kdo za to ponese odpovědnost?
Co bude dál? Budou spát v kontejneru, aby ušetřili za nájem? Budou se mýt v louži, aby neplatili za vodu? Kde to skončí? A co hygiena? Navíc, není to jen o fyzickém zdraví. Co to dělá s jejich důstojností? S jejich postavením ve společnosti? Co si o nich myslí sousedé, když je vidí přehrabovat se v odpadcích?
Chápu, že chtějí ušetřit. Chápu, že jim vadí plýtvání. Ale tohle přece nemůže být řešení. Místo toho bychom měli tlačit na obchody a výrobce, aby méně plýtvali. Měli bychom podporovat organizace, které předávají neprodané jídlo potřebným. Měli bychom se sami zamyslet nad tím, co kupujeme a co vyhazujeme.
Příběh Amira a Ruth není o šetrnosti, je to spíš alarmujícím šílenství. Jejich způsob jak ušetřit peníze je extrém za hranou morálních norem. Rozhodně existují mnohem lepší způsoby, jak být šetrný k planetě, aniž by člověk musel sahat do odpadků. Recyklace, kompostování, nebo nákup z druhé ruky v oficiálních obchodech jsou všechno bezpečnější a hygieničtější alternativy.
Doufám, že tento pár se vzpamatuje a najde jiný způsob, jak žít úsporně. A doufám, že jejich příběh nás všechny přiměje k zamyšlení nad tím, jak nakládáme s věcmi, které už nepotřebujeme. Protože odpad jednoho člověka by neměl být pokladem pro druhého – měli bychom najít způsob, jak zajistit, aby každý měl přístup k základním potřebám, aniž by musel riskovat zdraví nebo důstojnost. Doufejme, že si Amir a Ruth uvědomí rizika svého počínání dříve, než bude pozdě. A ačkoli jsou finanční úspory lákavé, zdraví a bezpečnost života jsou snad cennější než cokoli, co můžeme najít v odpadcích.
A vy, co si o tom myslíte? Chápete Amira a Ruth, nebo vám jejich počínání přijde šílené? Já osobně doufám, že je to jen nějaký divný trend, který brzy přejde a najdou jiný způsob, jak protestovat proti plýtvání a šetřit peníze. Způsob, který nebude ohrožovat jejich zdraví. Protože tohle není budoucnost společnosti, to bychom klesli hodně hluboko. Od popelnice k popelnici, to je tedy pokrok!
Zdroje: Autorský text; Novinky.cz