Článek
Vždycky přece řídil on
Když byli mladí, připadalo Haně úplně normální, že za volant sedá manžel. Byl jistější, dobře se orientoval a řízení mu nedělalo problém. Ona několikrát zhasla motor na křižovatce, jednou se marně snažila zaparkovat a postupně začala řízení odmítat úplně. Manžel ji do ničeho nenutil. Když někam potřebovala, prostě ji odvezl. Roky tak ubíhaly a z původního strachu se stalo něco, nad čím už ani jeden z nich nepřemýšlel. „Měla jsem pocit, že to máme jednoduše rozdělené. On řídil, já dělala jiné věci. Nikdy mě nenapadlo, že jednou přijde den, kdy za volant sednout nebude moct.“
Jedno ráno jí podal klíče
Nemoc do jejich života nepřišla najednou. Nejdřív byl manžel častěji unavený, některé cesty odložili a občas je někam odvezly děti. Pak přišlo ráno, kdy měli jet na kontrolu do nemocnice. Manžel vyšel před dům, chvíli u auta stál a nakonec Haně podal klíče. Řekl, že dnes řídit nezvládne. Ona je ani nevzala. Zavolali si taxi. Cestou zpátky jí navrhl, že by si mohla zaplatit několik kondičních jízd. Hana se urazila. Připadalo jí skoro kruté, že zrovna v době, kdy má strach o něj, po ní chce ještě tohle. „Až později mi došlo, že mi nic nevyčítal. On už jen pochopil něco, co jsem si já stále nechtěla připustit. Že se naše role začínají měnit.“
Do autoškoly volala několikrát, než se odhodlala
Telefonní číslo měla uložené několik dní. Dvakrát už chtěla zavolat a pokaždé si našla důvod, proč to odložit. Když se nakonec objednala, skoro toho litovala. První kondiční jízda pro ni byla horší než autoškola v mládí. Vadilo jí auto za zády, bála se odbočování přes rušnou silnici a při parkování měla chuť vystoupit a nechat vůz stát tam, kde je. Jenže tentokrát neměla pocit, že může prostě přestat. Doma ležel seznam dalších cest k lékaři a ona věděla, že nemůže pokaždé čekat, kdo z rodiny bude mít čas. Při další jízdě proto požádala instruktora, aby s ní projel právě trasu k nemocnici. Pak ji jeli znovu. A ještě jednou. „Když jsem tam poprvé sama zaparkovala, vůbec mi nešlo o auto. Došlo mi, že bych ho tam dokázala přivézt, kdyby to bylo potřeba.“
Poprvé už nečekala, kdo ji odveze
O několik týdnů později seděl manžel na místě spolujezdce a Hana ho vezla na kontrolu sama. Občas jí chtěl poradit, kdy přeřadit nebo kudy jet, a ona ho jednou se smíchem okřikla, že svého instruktora už zaplatila. Byla to maličkost, ale oba věděli, že se mezi nimi něco změnilo. Hana už za volantem nepotřebovala sama sebe přesvědčovat, že to zvládne. Když je potřeba někam jet, vezme klíče a jede. „Celé roky jsem si myslela, že jsem jen člověk, který nerad řídí. Teprve teď vidím, že jsem si kolem toho strachu postavila celý svůj život.“ Nemoc jejího manžela jim vzala mnoho samozřejmostí. Jednu novou ale Hana získala. Přestala čekat, až za ni někdo udělá věci, které dokáže udělat sama.
