Článek
Při nástupu mě do nosu nepraštily tři oříšky, ale něco mnohem přízemnějšího. Vůně přivýdělku pana řidiče.
Už několik dní ho totiž lehce podezřívám, že si v noci přivydělává převozem prasat. Než ráno nabere první cestující, nejspíš autobus jen zběžně zamete a vyrazí do ulic. Jinak si to aroma neumím vysvětlit.
Usedám a čekám, až si můj nos na tuhle zvláštní vůni zvykne.
Mezitím nás řidič, jehož čeština má k plynulosti přece jen pár zatáček navíc, informuje, že cesta potrvá přibližně hodinu. A také doufá, že mu tentokrát zase někdo nenechá pod sedačkou okousané kosti.
Nechápavě se rozhlížím po polospících studentech a několika pracujících. Nějak si nedokážu představit, že by si tu někdo z nich ráno rozložil ke snídani kotletu a potom zanechal řidiči pod sedačkou alespoň kost jako pozdrav a příspěvek na přilepšenou.
Ale co já vím. Třeba je ranní autobusová linka plná tajných milovníků vepřových snídaní.
Nicméně vyrážíme.
Cesta utíká poměrně rychle. Zastávek je jen pár a na každé nás řidič oblaží stejným vtipem o kostech. Začínám mít pocit, že ty kosti nejsou jen jeho stížností, ale regulérní součástí jízdního řádu.
Po hodině se konečně blíží moje cílová stanice. Nos už rezignoval a prasečák přestal vnímat. Člověk si zkrátka zvykne na ledacos. Někdo na ranní kávu, jiný na vůni venkova v městské dopravě.
Soused přede mnou mezitím ladí svou vnitřní motorovou pilu. Zatímco jeho hlava pomalu klesá k hrudníku, z úst mu uniká slina, která si pomalu razí cestu ke kabátu. Ještě chvíli a budu svědkem přírodního úkazu, při němž se cestující propojí s vlastním svrchníkem.
Sbalím si věci a připravím se ke dveřím.
A právě v tu chvíli se ozve řidič. Děkuje nám za klidnou cestu a přeje krásný den.
Vystupuji.
Venku se nadechnu čerstvého vzduchu a na okamžik mám pocit, že jsem právě přežila malou výpravu do divočiny.
A pak mi dojde jedna věc.
Řidičák si ještě pár měsíců odpočine na úřadě. Ale jestli mě čekají taková autobusová dobrodružství každé ráno, možná bych měla začít vyjednávat o jeho předčasném propuštění.
