Článek
„Na stehnech ti to vymodelují, trochu to vezmou, trochu přenesou a budeš jak ze žurnálu,“ smály se u vína. A Romana jim věřila. Protože proč by ne. Chtěla přece jen trochu upravit to, co ji trápilo celé roky. Jenže místo splněného snu si odnesla největší noční můru života.
Už delší dobu měla pocit, že její tělo nevypadá tak, jak by mohlo. Cvičila, zdravě jedla, držela se. Ale ty nohy… ty nohy prostě nešly. „Už jsem fakt nevěděla, co víc dělat,“ vzpomíná. „Když jsem viděla tu kliniku, říkala jsem si, že jim věřím. Vypadalo to profi, doktorka milá, všechno vypadalo seriózně. Říkali, že to bude ambulantní, za dva týdny budu jako nová. Tak jsem šla.“
Nechala si odsát tuk ze stehen s tím, že část přesunou do hýždí – údajně aby se vyrovnal poměr postavy a působila žensky. Sama netlačila na změnu zadečku, ale nechala si poradit. Chyba. Už po prvních dnech v rekonvalescenci cítila, že je něco špatně. „Byla jsem nateklá, modrá, ale to prý bylo normální. Jenže mě bolela celá pánev a nedokázala jsem si pořádně ani sednout. Doktorka mi pořád říkala, že to přejde. Jenže nepřešlo.“
Po měsíci měla zadek plný jizev. Ne symetrické, ne skryté, ale na očích. A tvar? Prý „přirozený“. Jenže Romana měla pocit, že její tělo je cizí. „Nevypadala jsem jako já. Vypadala jsem jako někdo jiný – ale horší. Nedalo se to schovat. V legínách, v šatech, dokonce i v pyžamu to bylo vidět.“
Začalo kolečko reklamací, stížností, konzultací. Jenže nikdo se k ničemu neměl. Klinika tvrdila, že zákrok proběhl v pořádku. Prý „každé tělo reaguje jinak“. Na revizi neměla nárok, opravu si měla platit sama. A tak začala přemýšlet, jestli opravdu udělala chybu ona. „Jestli jsem si to celé neudělala sama. Vždyť já jsem přece souhlasila, že mi to upraví. Já jsem podepsala papír. Já jsem věřila.“
Romana začala nosit volné oblečení. Přestala chodit na koupaliště. Zrušila členství ve fitku. Ne protože by fyzicky nemohla, ale protože se styděla. „Nevím, jak to říct… připadala jsem si jako Frankenstein. Žádná jiná ženská na světě přece takhle nevypadá.“
Nejhorší nebyly modřiny ani bolest. Nejhorší bylo, jak se změnilo její vnímání sebe samotné. „Najednou jsem se budila v noci s tím, že už nikdy nebudu normálně vypadat. Že jsem si nechala zničit tělo dobrovolně. Kvůli kravině. Kvůli tomu, že jsem chtěla trochu hezčí stehna. A místo toho mi vzali zadek. Vzali mi sebevědomí.“
Sama říká, že dnes už by na podobný zákrok nikdy nešla. Ne proto, že by byla proti plastice obecně – ale proto, že vidí, jak snadno se může všechno pokazit. „Měla jsem to nechat být. Měla jsem se mít ráda taková, jaká jsem. Ale ne – já jsem se rozhodla to vylepšit. A pokazila jsem si všechno.“
Nejde jen o estetiku. Od zákroku uběhl rok, ale bolest zůstává. Někdy si prý připadá, že se to celé nestalo. Jindy zase cítí každou jizvu, jako by ji někdo znovu bodal. Dvakrát byla na psychoterapii. Nepomohlo to. Co pomáhá, je čas. A podprsenka bez zrcadla.
„Lidi pořád říkají, že když se ti něco nelíbí, tak to prostě změň. Že máme možnost volby. Ale já už tomu nevěřím. Někdy je totiž ta volba jen past. Přesvědčí tě, že ti pomůžou. A ty místo toho skončíš v roli pacienta, kterého nikdo nechce vidět. Protože jsi selhal. Protože jsi si za to vlastně mohl sám.“
Dnes se Romana snaží všechno brát s nadhledem. Přiznává, že o tom dlouho nechtěla mluvit. Ale když nedávno potkala známou, která se chlubila novými boky, sevřel se jí žaludek. „Nechci nikoho strašit,“ říká, „ale lidi by měli vědět, že to není jen o krásných fotkách po zákroku. Může se stát i tohle.“
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
