Článek
Kdo tvrdí, že lidé letos šetří, měl by si zajít na nákupní výlet mezi regály a připravit se na kulturu „hlavně že něco mám“. A je úplně jedno, jestli to obdarovanému vůbec k něčemu bude. Mezi největšími taháky jasně vedl Primark. Fronta se tu začala tvořit už krátce po snídani a vypadala jako casting na účast v reality show o přežití v davu. Mladí tvořili naprostou většinu návštěvníků. Někteří jen postávali, jiní důkladně vybírali. Vzhledem k počtu tašek v rukou se zdá, že se rozhodli utratit kapesné za celý rok najednou. Co přesně kupují? To už je vedlejší. Hlavní je mít něco v ruce, protože Vánoce bez dárku přece neexistují.
Pocit povinnosti místo radosti
Zaměstnanci, kteří se pokoušejí doplňovat zboží a držet krok s proudem zákazníků, už přestávají chápat. Narážejí na rozpor mezi tím, co lidé říkají, a tím, jak se chovají. Všude se mluví o drahotě, ale regály mizí jako při výprodeji zásob před koncem světa. Pracující v obchodech často zaslechnou úvahy nakupujících, pro koho asi danou věc berou. A v odpovědích bývá dost mlhy. Kupuje se, co padne do oka, bez hlubšího smyslu. A čím víc to bliká, tím líp. Prodavačky se shodují na tom, že lidé často sami neví, co chtějí, jen cítí tlak něco koupit.
Zkušenost ukazuje, že nejvíce utrácí právě mladší ročníky. Vypadají nejistě, často neví, co chtějí koupit, ale domů jdou s plnými taškami a mínusem na účtu. Z dárků se stává rutina, ne radost. Dárky se proměnily v povinnost, ztrácejí původní smysl.Jen aby bylo odškrtnuto. Opravdový smysl svátků se mezi regály a blikajícími výlohami ztrácí jako ponožky v pračce.
Kniha nebo skřítek? Hlavně něco dát
Knihkupectví, Nanu-Nana, Tescoma i Datart zažívají podobný scénář. Lidé přicházejí, chvíli se rozhlížejí a pak sáhnou po něčem, co vypadá alespoň trochu jako dárek. Třeba kniha. Čtenář obvykle netuší, o čem je, ale vypadá hezky. Obsluha se snaží radit, jenže v praxi pomáhá cizím lidem vybrat dárky pro ještě cizější příjemce. Všichni předstírají, že to dává smysl.
V obchodech s dárky se zase hojně prodávají různé dekorační figurky. Třeba vánoční skřítci. Někteří kupující si uvědomují, že obdarovaný dostane dekoraci přesně v den, kdy už ji není kam vystavit. Ale lepší něco než nic, že. Prodavačky jen pokrčí rameny a občas tiše zalitují, že nemohou zákazníkům říct pravdu do očí. Nákupy dárků se totiž mění na soutěž v kategorii „co největší nesmysl za co nejvíc peněz“.
Kuchyňský robot jako tichý protest
V Datartu se pak opakuje klasický scénář. Muži hledají něco praktického, co „se doma hodí“. Výsledek? Roboty do kuchyně, vysavače nebo jiné pomocníky, které ženy mnohdy v životě nechtěly ani nepostrádaly. Přesto se pak s falešným úsměvem rozbalují pod stromečkem, zatímco jejich místo je jasné už dopředu – horní police ve skříni. Drahý dárek splněn, bod pro dárce, ale užitek? Nula.
Tahle vánoční horečka, kdy je hlavní mít „něco v ruce“, dělá z Vánoc spíš logistický maraton než svátky klidu. Kupují se věci bez duše, dárky bez příběhu, výběr se řídí spíš panikou než láskou. Zní to smutně, ale současně i trochu úsměvně. Protože i když víme, že je to celé trochu absurdní, stejně do toho vlaku znovu každý rok nastoupíme. A kdo ví – třeba pod tím stromečkem přece jen někdo najde i něco, co ho opravdu potěší. Třeba pochopení, že Vánoce nejsou o ceně na visačce, ale o tom, kdo ten dárek podává.
Zdroje: https://www.prahain.cz/zivot-ve-meste/ze-je-malo-penez-lide-nakupuji-25735.html; Autorský text
