Článek
Možná to zní zvláštně psát o takovém tématu jako o výletu. Jenže když se do něj ponoříte, zjistíte, že má vlastní krajinu. Má své vrcholy naděje i hluboká údolí zklamání. A také spoustu lidí, kteří se v ní snaží zorientovat.
Když se podíváme zpátky, ještě v roce 2008 pobíralo invalidní důchod téměř 589 tisíc lidí. O patnáct let později, v roce 2023, jich bylo zhruba 412 tisíc. To není drobný výkyv, ale výrazná proměna terénu. V posledních dvou letech počty sice znovu mírně rostou, jenže současně se zpřísnily podmínky. Mnoha žadatelům je přiznán nižší stupeň invalidity, jiným není uznán pokles pracovní schopnosti vůbec. Téměř polovina žádostí končí zamítnutím.
Loni podalo žádost o invalidní důchod přes 55 tisíc lidí. Přibližně 26 tisíc z nich neuspělo. A podobná čísla se opakují i v předchozích letech. Za těmito statistikami nejsou anonymní kolonky v tabulce, ale konkrétní příběhy. Lidé po úrazech, s chronickými nemocemi, po mrtvicích, s onkologickými diagnózami. Každý z nich vstupuje do systému s nadějí, že dostane alespoň základní jistotu.
Oficiální vysvětlení zní optimisticky. Moderní medicína pokročila, léčba je účinnější, rehabilitace dostupnější, pomůcky kvalitnější. Mnoho lidí se dokáže na svůj zdravotní stav lépe adaptovat a vrátit se alespoň částečně do práce. Z pohledu systému to může vypadat jako úspěch.
Jenže když se zaposloucháte do hlasů lidí se zdravotním postižením, obraz se mění. Adaptace totiž neznamená uzdravení. Člověk si nezvykne na amputaci, na trvalou bolest, na ztrátu zraku nebo paměti. Může se naučit s tím žít, ale omezení zůstávají. A právě tady se láme chleba mezi papírovým posudkem a každodenní realitou.
Jedním z často zmiňovaných příkladů je muž s oboustrannou nadkolenní amputací. Dlouhodobě pobíral invalidní důchod, pohyboval se na vozíku nebo s obtížemi na protézách. Přesto mu byl důchod odebrán s argumentem, že se na své postižení adaptoval a je schopen pracovat. Kdo někdy viděl, jak náročné je nosit protézy celý den, ví, že to není jen technická pomůcka, ale zdroj bolesti, otlaků a nutných přestávek.
Další příběh se týká muže ve středním věku, který prodělal těžkou mrtvici. Od té doby nevidí na jedno oko, trápí ho poruchy paměti, pohybuje se o holích a většinu dne prospí. Jeho žádost o invalidní důchod byla dvakrát zamítnuta s tím, že stav není možné označit za trvalý. Teprve později, po zjištění onkologické diagnózy, mu byl navržen třetí stupeň. Do té doby ale zůstával bez nároku na další navázané dávky, jako je příspěvek na péči nebo mobilitu.
Specifickou a trochu paradoxní kapitolou jsou lidé, kteří to i s vážnou diagnózou nevzdali a snaží se zůstat v pracovním procesu. Ne proto, že by byli zdraví, ale protože jim pár hodin týdně mezi kolegy pomáhá nezbláznit se. Práce jim dává rytmus dne, pocit, že jsou pořád součástí světa, který se točí dál. Jenže právě tahle snaha se jim někdy vrátí jako bumerang. To, co pro ně znamená psychickou berličku, může být vyhodnoceno jako známka zlepšení. Objevily se případy, kdy byl člověku snížen stupeň invalidity, přestože se jeho zdravotní stav reálně neposunul k lepšímu, někdy naopak.
Do celé situace navíc od roku 2024 vstoupila výrazná změna v organizaci posudkové služby. Agenda se přesunula pod nově vzniklý Institut posuzování zdravotního stavu a rozhodování se soustředilo do jedné struktury. Smyslem bylo nastavit jednotnější metr a zkrátit čekání. A pokud jde o čas, rozdíl je znatelný. Zatímco dřív lidé čekali na verdikt v průměru kolem dvou měsíců, dnes se rozhodnutí obvykle vejde zhruba do tří týdnů.
Jenže rychlejší razítko ještě neznamená spravedlivější pocit. Posudkových lékařů je dlouhodobě méně než dřív a jejich počet klesl o desítky. Velkou část podkladů dnes připravují odborní pracovníci a lékař často vychází především z dokumentace. Kritici upozorňují, že samotný žadatel mnohdy u posouzení vůbec není a o jeho osudu rozhodují zprávy na papíře. Stačí nepřesná formulace nebo opomenutý detail a výsledek může vypadat úplně jinak, než odpovídá skutečnému stavu.
Od ledna 2026 se zároveň upravily i částky. Základní výměra se zvýšila na 4 900 korun a procentní část narostla o 2,6 procenta. U třetího stupně invalidity se minimální důchod posunul výrazně výš, nově na 9 800 korun. Na první pohled to působí jako pozitivní krok a pro lidi, kteří už důchod pobírají, to skutečně znamená alespoň mírné zlepšení jejich finanční situace.
Jenže u nových žadatelů se postupně snižuje koeficient pro výpočet procentní výměry. Každý rok se bude o malý zlomek procenta krátit, až do roku 2035. To znamená, že lidé, kterým bude důchod přiznán v dalších letech, mohou dostat méně než ti, kteří o něj požádali dříve. U vyšších příjmů může být rozdíl ještě citelnější.
Celý tento systém působí jako složitá mapa, ve které se běžný člověk snadno ztratí. Na jedné straně stojí snaha o efektivitu, úspory a modernizaci. Na druhé konkrétní lidé, kteří často bojují nejen s nemocí, ale i s pocitem, že musí dokazovat svou bezmoc.
Možná je to místo, kam bychom se raději nikdy nepodívali. Ale stojí za to o něm vědět. Protože invalidní důchod není jen dávka. Je to jistota, že když se život nečekaně zlomí, existuje síť, která člověka zachytí. A otázka zní, jak pevná ta síť do budoucna bude.
