Článek
Dvě stovky sem, tři stovky tam
Když si čtrnáctiletá dcera Ireny řekla jednou za čas o dvě nebo tři stovky, nepřipadalo jí na tom nic zvláštního. Jednou to bylo na pracovní sešit, jindy na divadlo, exkurzi nebo jinou školní akci. Částky nebyly vysoké a Irena měla za to, že dnes se ve škole platí skoro za všechno. Peníze jí proto většinou dala bez velkého vyptávání. Jenže postupně se z občasných plateb stala skoro pravidelná záležitost. Trvalo to od začátku školního roku až do jarních měsíců. „Říkala jsem si, že je toho nějak moc, ale nikdy mě nenapadlo, že by mi dcera mohla lhát. Když řekla, že potřebuje peníze do školy, prostě jsem jí je dala.“
V dubnu už jí to začalo být divné
Když dcera přišla v dubnu znovu s tím, že potřebuje několik stovek na školní akci, Irena zbystřila. Výlet už byl dávno zaplacený a do konce školního roku zbývaly jen dva měsíce. Na poslední třídní schůzce se proto učitelky jen tak mimochodem zeptala, jestli se bude ještě něco dalšího vybírat. Odpověď ji překvapila. Žádná podobná platba se nechystala a ani některé částky, které dcera doma v předchozích měsících zmiňovala, vůbec neexistovaly. Irena cestou domů střídala vztek s obavou. Napadlo ji, že dcera peníze utrácí za kosmetiku, cigarety nebo že za ně kupuje něco kamarádům. „V hlavě se mi honilo všechno možné. Nejvíc mě zarazilo, že mi tak dlouho dokázala lhát přímo do očí.“
Peníze nekončily tam, kde rodiče čekali
Doma dcera nejprve zapírala. Pak se rozplakala a vytáhla telefon. V bankovní aplikaci a zprávách bylo během několika minut jasno. Peníze neposílala spolužákům ani je neutratila sama. Posílala je své o osm let starší sestře. Ta několik měsíců předtím odešla z domu po ošklivé hádce s rodiči. Chtěla dokázat, že se o sebe zvládne postarat sama, jenže nájem, energie a běžné výdaje byly větší, než čekala. Rodičům se neozvala, protože byla příliš hrdá. Mladší sestra o jejích problémech věděla a začala jí pomáhat po svém.
Pomáhala sestře potají
Dvě stě korun, tři stovky, někdy jen stovka. Pro dospělého člověka to nebyly velké peníze, ale starší sestře občas pomohly koupit jídlo nebo zaplatit cestu do práce. Čtrnáctiletá dívka přitom rodičům tvrdila, že peníze potřebuje do školy, protože dobře věděla, že kdyby řekla pravdu, nedostala by je. „Nevěděla jsem, jestli ji mám obejmout, nebo se na ni zlobit. Lhala nám, a to se nedá omluvit. Jenže zároveň celé měsíce měla strach o vlastní sestru a snažila se jí pomoct tak, jak ve čtrnácti letech uměla.“
Nakonec museli začít mluvit dospělí
Irena ještě ten večer zavolala starší dceři. Poprvé po několika měsících spolu nemluvily o staré hádce, ale o tom, jak skutečně žije. Ukázalo se, že jí po zaplacení nájmu někdy nezbývalo téměř nic a domů se nechtěla vrátit hlavně proto, že by to považovala za vlastní prohru. Rodiče jí nabídli pomoc a hlavně jí dali najevo, že se za nimi nemusí bát přijít, když bude mít potíže. Čtrnáctileté dceři Irena zase vysvětlila, že podobnou starost příště nesmí nést sama. „Nejhorší pro mě nakonec nebylo, že zmizelo pár tisíc korun. Bylo to zjištění, že jedna dcera se bála požádat nás o pomoc a ta druhá měla pocit, že ji před námi musí zachraňovat.“
