Článek
Když jsem před pár měsíci seděla s manželem nad katalogem cestovky, vůbec jsem netušila, že se z naší dovolené v Egyptě stane rodinná historka, kterou budeme vyprávět ještě v důchodu. A už vůbec by mě nenapadlo, že hlavní hrdinkou bude naše dcera a že ji budou poznávat cizí lidé na ulici v Hurghadě. Ale pěkně popořádku.
Egypt byl tak trochu kompromis. Já chtěla moře, manžel teplo a děti hlavně skluzavky a zmrzlinu. Takže jsme skončili v hotelu, kde bylo všechno: bazény, animační programy, a dokonce i minidiskotéka. První dny jsme jen odpočívali, děti se cachtaly ve vodě a my s manželem jsme si konečně mohli dát kafe v klidu, což je pro rodiče malý zázrak.
Jenže po pár dnech jsem se začala ošívat – já prostě nevydržím ležet na lehátku déle než dva dny. Takže jsme vyrazili na trh do města. Upřímně, byla to trochu divočina. Všude spousta lidí, vůně koření, prodavači, kteří vám chtějí prodat i vlastní babičku, a děti, které se pořád ptají, proč tady není Lidl.
Osudové setkání na trhu
A právě tam, mezi stánky s barevnými šátky a sušeným ovocem, se to stalo. Přišel k nám mladý Egypťan s kamerou na rameni, vedle něj slečna s mikrofonem. Nejdřív jsem si myslela, že nám chtějí něco prodat, ale pak začali anglicky vysvětlovat, že natáčí pořad o dětech z různých zemí, které tráví prázdniny v Egyptě. Prý jestli by naše dcera nechtěla říct pár vět o tom, jak se jí tu líbí.
Moje první reakce byla: „No to určitě, ještě abys byla v televizi někde v Egyptě!“ Ale dcera, která je od malička taková malá herečka, byla okamžitě pro. A manžel? Ten mi šeptal do ucha, ať ji nechám, že to bude zážitek. Tak jsem svolila, ale s podmínkou, že budu celou dobu u ní.
Natáčení samý smích, nervozita a folklór
Druhý den jsme se sešli v hotelové zahradě. Štáb byl překvapivě milý a profesionální. Dcera měla trochu trému, ale když jí dali mikrofon, rozmluvila se, jako by to dělala denně. Povídala o tom, jak se jí líbí moře, jak poprvé ochutnala mango a že se naučila arabsky říct „děkuji“. Pak ji požádali, jestli by neukázala nějaký český tanec. No, co vám budu povídat – v tu chvíli jsem si přála být neviditelná, protože dcera začala zpívat „Já mám koně, vraný koně“ a poskakovala po trávníku. Egypťané byli nadšení, smáli se a tleskali.
Pak na oplátku pozvali dceru, aby si zkusila jejich tradiční tanec. Zpočátku byla trochu rozpačitá, ale za chvíli už se vlnila s místními dětmi a vypadala, že je v sedmém nebi. Já jsem jen stála a říkala si, jak je úžasné, že děti vůbec neřeší jazyk, barvu pleti ani to, odkud kdo je. Prostě si hrají a smějí se.
Upřímně, myslela jsem, že tím to skončí. Jenže večer, když jsme šli na večeři, začali na nás ukazovat lidé od vedlejšího stolu. „To je ta holčička z televize!“ volali na ni animátoři. A druhý den ráno se na ni usmíval i kuchař, který nám dělal omeletu. Prý ji viděl v ranním pořadu pro děti na místní stanici.
Dcera byla nadšená, ale zároveň trochu v rozpacích. Najednou ji chtěli všichni fotit, děti se s ní chtěly kamarádit a ona si připadala jako opravdová hvězda. Já jsem byla pyšná, ale zároveň jsem si uvědomila, jak je tohle všechno křehké. Stačí pár minut v televizi a dítě má pocit, že je středem světa. Byla jsem ráda, že jsme za pár dní odjížděli domů, protože bych nechtěla, aby jí sláva stoupla do hlavy.
Když jsem večer seděla na balkoně s vínem v ruce, přemýšlela jsem, co nám tahle zkušenost vlastně dala. Především jsem si uvědomila, jak moc je důležité, aby děti poznávaly svět. Ne z učebnic, ale naživo. Viděly, že někde je život úplně jiný, že lidé jsou různí, ale smích je stejný všude. A taky jsem si připomněla, že někdy je fajn pustit kontrolu a nechat věci plynout. Kdybych tehdy na trhu řekla ne, přišli bychom o zážitek, na který budeme vzpomínat celý život.
Dovolená, která nás spojila
Možná to zní jako klišé, ale tahle dovolená nás jako rodinu opravdu spojila. Viděla jsem, jak dcera roste před očima, jak si věří, jak je otevřená novým věcem. Manžel si zase užil, jak byl na dceru pyšný a já jsem si odnesla spoustu inspirace na další články (protože přiznejme si, takový materiál se neodmítá).
A víte co? Z Egypta jsme si přivezli nejen opálení a pár mušlí, ale hlavně pocit, že svět je menší, než si myslíme. A že někdy stačí říct „ano“ a nechat se překvapit, kam vás život zavede.
Pokud vás čeká dovolená v cizině, nechte děti objevovat, nebojte se nečekaných zážitků a hlavně – buďte u toho s nimi. Protože až budete jednou sedět u kávy a vzpomínat, budou to právě tyhle chvíle, které budou stát za to.
Tak to je náš příběh. Upřímně, lidsky, bez přikrášlení. Doufám, že vám vykouzlil úsměv na tváři – a třeba i trochu inspirace, že i obyčejná dovolená se může změnit v dobrodružství, na které se nezapomíná.
