Článek
Na jednu stranu mě dojalo, že na mě myslela. Na druhou stranu, když dodala s hrdostí v hlase: „A tati, představ si, žádná televize, žádný internet, jen ty a příroda,“ zatrnulo mi. Nejsem žádný počítačový expert, ale svůj ranní rituál – káva, zprávy v televizi a pak hodinku brouzdání po internetu – jsem si za posledních pět let v důchodu docela oblíbil.
„To myslíš vážně? Ani základní programy tam nechytnu?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Maruška se jen usmála tím svým „vím-co-je-pro-tebe-nejlepší“ úsměvem, který používá od svých patnácti. „Tati, celý život jsi pracoval jako elektrikář, pořád jsi byl v pohybu. Teď trávíš většinu času v obýváku. Uvidíš, týden offline ti udělá dobře. Konečně si odpočineš a budeš mít čas na ty knížky, co ti už dva roky leží na nočním stolku.“
Co jsem mohl říct? Měla pravdu. Od té doby, co mi před třemi roky zemřela manželka, jsem se tak nějak uzavřel doma. Z mého bytu 2+1 na sídlišti se stal malý vesmír a televize a počítač moje okna do světa. Když jsem nemohl spát, což bylo často, pustil jsem si v noci reprízy starých pořadů nebo proklikával zpravodajské servery. Nebyl to šťastný život, ale byl to život, na který jsem si zvykl.
Den D přišel nečekaně rychle. Maruška mě odvezla k chatce, která vypadala jako vystřižená z pohádky Mrazík – malá, dřevěná, s mechem porostlou střechou, uprostřed lesa. Musím uznat, že na první pohled měla své kouzlo. „Tak tati, tady je klíč, základní potraviny jsem ti přivezla, chléb dováží pekař každé ráno. Nejbližší vesnice je tři kilometry lesní cestou, kdyby něco. Za týden jsem zpátky!“ A s mávnutím ruky byla pryč, a já zůstal stát s kufrem v ruce před chatkou, která neměla ani zvonek, natož satelit.
První den byl nejhorší. Probudil jsem se v pět ráno, jak mám ve zvyku, a automaticky hmatal po telefonu, abych zkontroloval, co se děje ve světě. Nic. Moje ruka našla jen dřevěný noční stolek a staré kukačkové hodiny, které odměřovaly čas tak hlasitě, že by probudily i medvěda v zimním spánku. Ležel jsem v posteli a poslouchal ticho, které rušilo jen to zatracené tikání. V šest jsem to nevydržel, vstal jsem a šel si uvařit kávu.
Posadil jsem se na lavičku před chatku a upíjel horkou kávu. Bylo chladno, ale svěží vzduch voněl jehličím a hlínou. Neměl jsem tušení, co budu celý den dělat. Po snídani jsem začal prozkoumávat knihovničku v chatce – pár starých detektivek, atlas hub a nějaké turistické mapy. Po obědě (konzerva sledě a chléb) jsem se vydal na procházku po okolí, spíš jen abych se nějak zabavil. Nedošel jsem daleko, má kondice po letech vysedávání v křesle nebyla valná, ale něco se ve mně pohnulo. Zapomněl jsem, jaké to je, slyšet jen vlastní kroky a šumění větru.
Druhý den jsem se probudil v sedm a překvapilo mě, že jsem usnul bez prášků na spaní, které jsem bral už roky. Odpoledne jsem došel až k malému jezírku, kde jsem pozoroval divoké kachny. Třetí den jsem vytáhl ze dna kufru starý fotoaparát, který jsem kdysi miloval, ale léta nepoužíval. Čtvrtý den jsem se odvážil až do vesnice, kde jsem si dal pivo v jediné hospodě a prohodil pár slov s místními. Pátý den jsem se vrátil k jezírku s knížkou z chatky.
Postupně jsem si uvědomil, jak se mění můj vnitřní rytmus. Chodil jsem spát, když se setmělo, a vstával se sluncem. Jídlo mi chutnalo víc, možná proto, že jsem ho nejedl automaticky před televizí. Začal jsem si všímat vůní a zvuků – šumění stromů, volání ptáků, vůně pryskyřice a mechu. Jednoho rána jsem sledoval východ slunce a uvědomil si, že jsem takový výjev neviděl od doby, kdy jsme s manželkou jezdili na chalupu, než onemocněla.
Když se Maruška vrátila, našla mě jak fotím veverku na nedalekém stromě. „Tak co, tati, bylo to hrozné?“ zeptala se s obavou v hlase. Podíval jsem se na ni a překvapil sám sebe, když jsem řekl: „Víš, zlatíčko, zpočátku jsem si myslel, že mě chceš umučit nudou. Ale ty jsi měla pravdu. Ten klid mi pomohl znovu najít sám sebe. Jako bych se probudil z dlouhého spánku.“
Cestou domů jsem mlčel a přemýšlel. Ano, těšil jsem se na svou postel a známé prostředí. Ale něco se ve mně změnilo. Když jsme dorazili k mému bytu, Maruška mi pomohla s kufrem. Než odešla, podíval jsem se na ni a řekl: „Příští rok bych to klidně zopakoval. Ale vezmu si s sebou víc knížek. A možná bys mohla jet se mnou?“ Její překvapený úsměv byl tou nejhezčí odměnou.
