Článek
Rodinný hrob s komplikovanými příbuznými
Všichni předci jejich rodiny jsou pochovaní v hrobě, který má dnes v držení otcova neteř. Je tam uložená také Ilonina babička, tedy otcova maminka. Jenže vztahy v rodině nejsou zrovna takové, kvůli kterým by se člověk těšil na společné Dušičky. Sestřenice je psychicky velmi křehká, všechno si bere osobně a její muž jí situaci rozhodně neusnadňuje. Naopak se do ní často naváží a ona je pak ještě víc nešťastná. Setkání s nimi bývají vyčerpávající a Ilona už dávno pochopila, že je jednodušší držet si odstup. „Člověk je pořád ve střehu, co může říct a co už zase bude problém. Po návštěvě u nich mám někdy pocit, jako kdyby ze mě někdo vysál všechnu energii.“
Táta chtěl vlastní místo
Jednoho dne proto otec přišel s nápadem, který Iloně připadal docela rozumný. Chtěl získat vlastní hrobové místo pro nejbližší rodinu a časem do něj nechat přemístit i svoji maminku. Iloně dal úkol, aby se po nějakém vhodném místě podívala. Jenže jakmile se o plánu dozvěděla její maminka, začaly zvláštní debaty. Z důležité záležitosti se pokaždé během několika minut stalo rodinné drama. Vrcholem byla věta, kterou maminka vypustila při jedné z dalších debat: Tak mě hoďte na kompost! Ilona už nevěděla, jestli se má smát, nebo zoufat. „Proboha, co to zase je? Já se z toho jednou opravdu picnu. Vždyť nikdo nikoho nikam nehází. Jen hledám hrob, protože mě o to táta požádal.“
A tak začala hledat
Ilona tedy udělala přesně to, co po ní otec chtěl. Procházela nabídky a nakonec našla inzerát člověka, který přenechával hrobové místo. Napsala mu. Inzerent odpověděl a všechno najednou přestalo být jen teoretickou rodinnou debatou. Byla tu konkrétní možnost, konkrétní člověk a bylo potřeba mu dát nějakou odpověď. Ilona proto zavolala otci, aby zjistila, co bude dál. Čekala, že se domluví, kdy se na místo pojedou podívat nebo jak budou postupovat.
Nech to být
Místo toho jí otec do telefonu řekl jen: Nech to být. Ilona chvíli nevěděla, co odpovědět. Před pár dny měla úkol hrob najít, doma kvůli tomu absolvovala několik nepříjemných debat a teď měla cizímu člověku vysvětlovat, že vlastně nic nechce. „Takže za blázna jsem nakonec já. Něco poptávám, člověk mi slušně odpoví, já to řeším a potom mu mám napsat, že nic nebude. Je mi to normálně trapné.“ A právě v tu chvíli si uvědomila, že největším problémem celé rodinné operace možná vůbec nebylo najít hrobové místo. Mnohem těžší bylo zjistit, jestli ho vlastně někdo opravdu chce.
