Článek
Božena je už několik let v důchodu. Ráda čte, občas vyrazí s kamarádkami na výlet a doma si vždycky najde něco na práci. Bydlí v menším bytovém domě, kde se sousedé znají a většinou spolu dobře vycházejí. Když ji jednou sousedka z vedlejšího bytu požádala, jestli by za ni nemohla převzít balík, souhlasila. Mladá žena chodila do práce a vracela se většinou až kolem šesté. Božena bývala přes den často doma, takže jí občasné převzetí zásilky nevadilo. „Říkala jsem si, že přece nebudu dělat problémy kvůli jedné krabici. Sama jsem byla celý život zaměstnaná a vím, jak nepříjemné je čekat na kurýra, který přijede zrovna ve chvíli, kdy člověk není doma.“ Jenže z jednoho balíku byly postupně dva týdně, potom čtyři a nakonec se stávalo, že jí kurýr zazvonil i několikrát během jediného dne.
Zpočátku si sousedka chodila pro zásilky hned po návratu z práce. Později ale začala přicházet až kolem deváté večer. Někdy poslala zprávu, že se zastaví druhý den, a jindy se neozvala vůbec. Božena měla v předsíni stále nějakou krabici nebo obálku. Několikrát se také stalo, že zůstala doma déle, protože jí sousedka oznámila, že má přijet kurýr. Nejvíc ji rozzlobila velká zásilka, která jí zabrala skoro polovinu úzké předsíně. Sousedka si ji nevyzvedla celý týden. Když ji Božena potkala na schodech a připomněla jí to, dozvěděla se, že objednanou věc stejně ještě nepotřebuje. „Řekla mi, že na to zapomněla a že jí ta krabice u mě snad nepřekáží. Přitom jsem ji musela každý den obcházet. Už jsem si připadala jako nějaký sklad.“ Božena jí tehdy řekla, že další balíky přebírat nechce. Sousedka se omluvila a slíbila, že si příště nechá všechno poslat na výdejní místo.
Jen o několik dní později Boženě zazvonil telefon. Volal kurýr, který měl doručit další zásilku. Božena mu vysvětlila, že nic neobjednávala, ale muž odpověděl, že jde o balík pro její sousedku. V poznámce k doručení měl uvedeno, aby zvonil u Boženy, a bylo tam i její telefonní číslo. Potřeboval předat dvě větší krabice a chtěl vědět, jestli bude doma. „Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký starý pokyn, který tam sousedka zapomněla. Jenže kurýr mi řekl, že je to poznámka přímo k téhle objednávce. A to už jsem opravdu nechápala.“ Božena zásilku odmítla převzít a požádala kurýra, aby se obrátil na příjemkyni. Potom sousedce zavolala a chtěla vědět, proč kurýrovi dala její telefonní číslo, když se přece domluvily, že další balíky přebírat nebude.
Sousedka jí vysvětlila, že si zboží nechává posílat na domácí adresu, protože některé obchody mají doručení kurýrem levnější než na výdejní místo. Navíc prý nemá čas chodit pro zásilky po práci a Božena je stejně většinu dne doma. Telefonní číslo jí do poznámky uvedla proto, aby se s ní kurýři mohli rovnou domluvit. „Zeptala jsem se jí, proč se mě alespoň nezeptala, jestli s tím souhlasím. Odpověděla mi, že přece ví, že jsem doma, a že jí to takhle vyhovuje. Tak jsem jí řekla, že mně už to nevyhovuje vůbec.“ Sousedka namítala, že přece nejde o žádnou práci a že stačí otevřít dveře. Božena jí připomněla, že také chodí ven, má své plány a nehodlá čekat doma na cizí balíky. Navíc už nechce mít v předsíni krabice, které si sousedka několik dní nevyzvedne. Rozhovor skončil tím, že sousedka naštvaně zavěsila.
Večer se ozvalo zvonění. Za dveřmi stála sousedka a hned začala Boženě vyčítat, že si kvůli ní musí následující den dojet pro zásilku na výdejní místo. Kurýr jí totiž zavolal a oznámil, že balíky uložil k vyzvednutí. Prý nechápe, proč je Božena nemohla převzít, když byla doma. Božena ji nechala domluvit, potom se otočila do předsíně a přinesla poslední krabici, kterou tam sousedka měla ještě z minulého týdne. „Podala jsem jí ji a řekla, že teď už má ode mě všechno. Ať si další balíky objednává, kam chce, ale moje telefonní číslo ať už nikam nepíše. Jestli jí vadí chodit na výdejnu, může si přece nechat zásilky doručovat do práce.“ Sousedka chtěla ještě něco namítnout, ale Božena už ji poslouchat nechtěla. Popřála jí hezký večer a zavřela dveře.
