Článek
Peníze za večeři nechtěla
Alena se s Ivetou zná přes třicet let. Kdysi spolu pracovaly, pomáhaly si s dětmi a dodnes se pravidelně vídají. Často u Aleny, která ráda vaří. Iveta obvykle přinesla víno nebo něco ke kávě. Poslední dobou ale začala nosit i šunku, sýr nebo pomazánku. Alena se smála, že tolik jídla ani nesnědí. Pak jí jednou večer přišly na účet dvě stovky se zprávou „za večeři“. „Napsala jsem jí, ať neblázní, že jsem ji přece pozvala. Odpověděla, že ví, co dneska všechno stojí.“ Když po další návštěvě poslala tři stovky, Aleny se to dotklo. Připadalo jí, jako by kamarádka nechtěla zůstat nic dlužná.
Pořád bylo co platit
Od odchodu do důchodu Alenu překvapovalo, kolik peněz každý měsíc zmizí. S manželem zaplatili náklady na byt, zálohy na elektřinu a plyn, telefony, léky a zůstalo jim méně, než čekala. Chtěla taky koupit něco malého vnoučatům, občas si pořídit halenku nebo zajít ke kadeřnici. Jenže sotva doplatili vyúčtování za teplo, dosloužila pračka. Ivetě o tom vyprávěla pokaždé, když přišla. „Ona mě vyslechla a mně se ulevilo. Někdy jsem začala už mezi dveřmi, co zase zdražili. Vůbec jsem nepřemýšlela, jak to na ni působí.“ U večeře pak klidně pokračovala cenou masa, které právě jedly, nebo másla do koláče.
Už se bála přidat si
Další peníze už Alena vrátila a zavolala Ivetě, že takhle se přece scházet nebudou. Kamarádka nejdřív opakovala, že chtěla jen přispět. Nakonec přiznala, že už se u ní bojí něco sníst. Naposledy měly lososa a Alena ještě při kávě mluvila o tom, kolik stál. Iveta pak doma přemýšlela, jestli neměla raději pozvat ji k sobě. Alena chtěla namítnout, že si přece jen stěžovala na drahotu. Pak se ale zarazila. Iveta byla několik let vdova a všechny účty platila z jednoho důchodu. „Já jí vykládala, kolik nás stojí byt, a ani jsem se nezeptala, jak vychází ona. My jsme na všechno dva. Ona je sama, a ještě mi posílá peníze za jídlo. To mi bylo opravdu trapně.“
Alena se omluvila. Vzpomněla si, jak se Iveta posledně zdráhala něco si vzít a před odchodem se znovu ptala, co má příště přinést. Tehdy nad tím mávla rukou. Teď jí došlo, že kamarádka čekala konkrétní odpověď. „Řekla jsem jí, že kdybych na večeři neměla, udělám polévku. Nemusí mi nic platit.“ Iveta odpověděla, že jí stačí čaj, chodí přece za ní. Na pátek se domluvily jako obvykle. Když se zeptala, co má vzít s sebou, Alena řekla: „Nic, zvu tě na večeři.“
