Článek
Ale přijde čas, kdy se tahle svoboda stane spíš rizikem – nejen pro samotného řidiče, ale i pro všechny kolem něj. Kdy je tedy ten správný moment říct si: „Už ne, už to není bezpečné“?
Řízení ve vyšším věku není snadné téma. Nikdo si nechce připustit, že by měl přestat řídit. Nikdo nechce cítit, že se stává závislým na ostatních. Ale realita je neúprosná – reakce se zpomalují, oči už nejsou, co bývaly, a rozhodování za volantem je o sekundy delší. A na silnici může i vteřina znamenat rozdíl mezi nehodou a bezpečným dojetím.
Jak probíhá lékařská kontrola způsobilosti k řízení?
Řidiči musí od 65 let absolvovat pravidelné lékařské prohlídky, pokud chtějí nadále řídit. Do 68 let je interval prohlídek pět let, od 68 let už musí na kontrolu každé dva roky.
Doktor kontroluje zrak, sluch, motoriku, ale i psychickou pohodu řidiče. Pokud má podezření na zhoršené kognitivní schopnosti, může doporučit i neurologické vyšetření. Bohužel, ne všichni lékaři jsou přísní a někteří prohlídku odbydou. A co si budeme povídat – spousta seniorů se při testech snaží vypadat „v pořádku“, i když tuší, že už to není ono.
Jenže papír od doktora není kouzelná vstupenka do bezpečné jízdy. A tím se dostáváme k situacím, které známe z vlastní rodiny nebo okolí.
Když děda ve Fabii způsobí nehodu…
Představte si dědu, který celý život jezdil. Zvládl hustý provoz, sníh i déšť, nikdy neměl nehodu. Jenže najednou se něco změní. Reakce nejsou tak rychlé, přednost na křižovatce už není tak jasná jako dřív a troubení od ostatních řidičů je čím dál častější.
A pak to přijde. Jednou ráno sedne do své Škody Fabia a vydá se na chalupu. Čeká ho řezání dřeva, jako každý rok. Jenže tentokrát špatně odhadne vzdálenost při vyjíždění z parkoviště. Někdo to neubrzdí a bum. Děda způsobí nehodu. další auta za ním se naskládají jak domino. A co je horší – vůbec nechápe, jak se to mohlo stát. „Já přece jezdím celý život, vždycky jsem dával pozor!“ rozčiluje se. Jenže ostatní už vidí, že ne.
A teď přichází ten největší problém – místo toho, aby si řekl: „Možná už bych řídit neměl,“ se zlobí. Ne na sebe, ale na ostatní. „Kvůli tomuhle nestihnu dojet na chalupu řezat stromy! A co si ti lidi vůbec myslí, že mi říkají, jak mám jezdit?“
Tohle je nejčastější reakce. Ne uvědomění si, že se něco změnilo, ale vztek, že „mladí“ do všeho mluví, že „dneska už se nedá normálně jezdit“. Jenže realita je jasná – pokud děda nezvládne běžnou situaci, jak zvládne krizovou?
Jak poznat, že už je čas řidičák odevzdat?
Je těžké říct si: „Končím“. Každý si chce připadat samostatný. Ale existují varovné signály:
- Stále častější drobné nehody nebo kolize, kterým dřív člověk předcházel.
- Nejistota při řízení – neví, kdo má přednost, špatně odhaduje vzdálenosti.
- Ztrácí se v dopravních značkách, neumí reagovat na změny v pravidlech.
- Ostatní řidiči na něj často troubí nebo na něj mávají.
- Stále častější pocit, že „ti ostatní jezdí jako blázni“ – což může znamenat, že nestíhá tempo provozu.
Pokud se něco z toho objevuje často, je čas zvážit, zda už auto nechat být. Možná ne hned úplně, ale třeba jen na kratší vzdálenosti, za dobrého počasí. A pak si dát tu nejtěžší otázku: „Ještě to zvládám, nebo už ohrožuju sebe i ostatní?“
Jaký způsobem to seniorům podat, aby se necítili dotčeně?
Většina seniorů nebude ochotná řidičák odevzdat dobrovolně. Mají pocit, že bez něj ztratí svobodu. Místo hádek pomůže spíš domluva. Nabídnout alternativy – pomoc s odvozem, naučit je používat taxi služby nebo veřejnou dopravu. Někdy stačí říct: „Dědo, bojíme se o tebe.“ A to může zabrat víc než zákazy a nařízení.
Pokud už je řízení vyloženě nebezpečné, může lékař sám nahlásit nesvéprávnost k řízení. To je ale extrémní řešení, ke kterému by mělo dojít až tehdy, když není jiná možnost.
Konec řízení přece nemusí znamenat konec světa. Ano, vzdát se řízení je těžké. Ale je to součást života. Každý máme své limity a je lepší si to přiznat včas. Lepší neřídit, než být tím, kdo způsobil nehodu, někoho zranil – nebo hůř.
A co děda ve Fabii? No, možná na tu chalupu tentokrát nepojede sám. Možná ho vezme syn nebo vnuk. A místo rozčilování si konečně užije, že nemusí sledovat silnici, ale může si v klidu povídat s rodinou.
A není to nakonec cennější než ta „svoboda“ za volantem?
