Článek
Od roku 2026 se věková hranice znovu posouvá a mnoho lidí má pocit, že se cíl pořád vzdaluje. Ještě nedávno se o důchodu mluvilo jako o něčem pevném. V určitém věku se prostě zavřela jedna kapitola a otevřela jiná. Lidé si podle toho plánovali život, práci i rodinu. Dnes je to jiné. Čím víc se blíží rok 2026, tím častěji se objevuje otázka, která zní úplně obyčejně, ale má v sobě hodně nervozity. Kdy vlastně půjdeme do důchodu my.
Problém není jen v samotném posouvání hranice. Je v tom, že se pravidla mění opakovaně a málokdo má pocit jistoty. Co platilo před deseti lety, už dnes neplatí. A co platí dnes, může být za pár let zase jinak. Pro lidi kolem padesátky je to nepříjemné, pro mladší generace ještě víc. Místo jasného čísla slyší jen odhady a sliby, že se to bude počítat podle doby dožití.
Co se od roku 2026 skutečně mění
Od roku 2026 se důchodový věk nebude zvyšovat skokově jedním rozhodnutím, ale postupně podle jednotlivých ročníků. Jinými slovy každý rok narození bude mít trochu jinou hranici. Lidé žijí déle a v systému přibývá těch, kteří pobírají důchod a pracujících ubývá. Na papíře to dává smysl, v běžném životě už to tak jednoduché není.
Zásadní změnou je také to, že se definitivně stírá rozdíl mezi muži a ženami. Počet vychovaných dětí už nebude znamenat nižší věk odchodu do důchodu. Pro mnoho žen je to další studená sprcha. Počítaly s tím, že odejdou dřív, a najednou se dozvídají, že budou pracovat stejně dlouho jako muži. A někdy i déle, než si původně myslely.
Jak to může vypadat v praxi
Aby to nezůstalo jen u obecných řečí, pojďme si to představit konkrétně.
Ročník 1965 může odejít do důchodu zhruba v 65 letech a několika měsících. Ročník 1970 už se blíží spíš k 66 letům. Někdo narozený v roce 1975 by měl počítat přibližně s 66 lety a více než půl rokem práce navíc. A lidé narození kolem roku 1980 se dostávají k hranici 67 let.
U ještě mladších ročníků dnes nikdo neumí říct přesné číslo. Jedno je ale zřejmé. Směr je daný a návrat zpátky se neočekává. Každá další generace má před sebou delší pracovní život než ta předchozí.
Proč to v lidech vyvolává takový neklid
Největší strach nemá podobu čísel, ale reality. Mnoho lidí si neumí představit, že budou pracovat do sedmašedesáti let. Zvlášť ti, kteří celý život dělají fyzicky náročnou práci. Jinak se na důchod dívá úředník a jinak člověk, který roky stojí na nohou nebo pracuje v provozu. Obavy se netýkají jen zdraví, ale i toho, jestli o ně v tom věku bude mít vůbec někdo zájem.
Do toho přichází i pocit křivdy. Lidé mají dojem, že celý život odváděli svou část, ale odměna se pořád odsouvá. Důchod, který měl být klidnou fází života, se mění v mlhavý bod někde v dálce. A čím víc se o změnách mluví, tím víc roste frustrace.
Co si z toho vzít pro sebe
Jedna věc je dnes jasnější než kdy dřív. Spoléhat se pouze na stát je risk. Ne proto, že by důchody zmizely, ale proto, že jejich výše a podmínky budou čím dál víc nejisté. Kdo chce mít ve stáří aspoň trochu klidu, musí se na to připravovat sám. A ideálně dřív, než se začne počítat každý rok navíc.
Otázka kdy půjdeme do důchodu tak není jen politické téma. Je to osobní záležitost každého z nás. Rok 2026 není konec světa, ale jasný signál, že staré jistoty už neplatí. A čím dřív se s tím člověk smíří, tím menší pocit zklamání ho jednou čeká.
