Článek
Pět let se o maminku starala téměř sama
Helena měla dva sourozence, ale péče o jejich pětaosmdesátiletou maminku zůstala převážně na ní. Zpočátku jí pomáhala s nákupy, úklidem a doprovázela ji k lékaři. Po několika pádech a zhoršení pohyblivosti však maminka potřebovala pomoc i s koupáním, oblékáním a dalšími běžnými činnostmi. Helena bydlela nedaleko, a tak za ní jezdila každé ráno před prací a znovu odpoledne. Připravovala jí jídlo, vyzvedávala léky a starala se o domácnost. Bratr bydlel asi čtyřicet kilometrů daleko, sestra na druhém konci města. „Oba měli auta a mohli přijet. Jenže bratr měl pořád moc práce a sestra zase tvrdila, že má dost starostí se svou rodinou. Když jsem potřebovala vystřídat alespoň na víkend, nikdy se jim to nehodilo.“ Na Vánoce a Velikonoce ovšem přijeli pravidelně. Přivezli mamince nějakou drobnost, poseděli u kávy a za pár hodin odjeli. Helena po jejich návštěvě ještě uklidila nádobí a připravila maminku na noc.
Jedné noci už Helena věděla, že takhle dál nemůže
Maminka postupně přestávala zvládat i krátkou chůzi po bytě. Helena měla neustále zapnutý telefon, protože se bála, že se něco stane. Několikrát musela přijet pozdě večer a ráno pak normálně nastoupit do práce. Sama už měla problémy se zády, bývala nevyspalá a často si brala dovolenou, když maminka potřebovala k lékaři. Jednou kolem druhé hodiny ráno jí maminka zavolala, že upadla vedle postele a nedokáže vstát. Helena okamžitě přijela, ale sama ji z podlahy nezvedla. Musela přivolat pomoc. „Seděla jsem potom u maminky v kuchyni a brečela. Byla jsem úplně vyčerpaná. Ráno jsem měla jít do práce a vůbec jsem nevěděla, jak to všechno zvládnu. Nejhorší bylo, že jsem se začala bát i o maminku. Co kdyby příště upadla a nedokázala mi zavolat?“ Helena už dříve uvažovala o pečovatelské službě, jenže ta by mamince pomohla pouze v určitou denní dobu. V noci by zůstávala sama. Začala proto zjišťovat podmínky přijetí do domova pro seniory, kde by měla zajištěnou nepřetržitou pomoc.
Sourozenci ji označili za zrůdu
Když Helena svůj návrh oznámila bratrovi a sestře, oba se okamžitě postavili proti. Bratr prohlásil, že vlastní matku by nikdy do žádného domova nedal. Sestra tvrdila, že maminka celý život pracovala a zaslouží si dožít ve svém bytě. Helena jim vysvětlovala, že už nezvládá každodenní péči a především nemůže zajistit, aby maminka byla v bezpečí také v noci. „Bratr mi řekl, že jsem zrůda, když chci vlastní mámu strčit do domova. Tak jsem se ho zeptala, jestli si ji tedy vezme k sobě. Odpověděl, že na to nemá místo. Sestra zase řekla, že chodí do práce a nemůže se o ni starat. Jako kdybych já do práce nechodila.“ Helena jim ještě navrhla, aby se alespoň pravidelně střídali o víkendech a každý převzal část péče. Bratr odmítl kvůli zaměstnání, sestra se vymluvila na vlastní domácnost. Přesto oba dál trvali na tom, že maminka musí zůstat doma.
Rozhodovat chtěli všichni, pomáhat nikdo
Helena se nakonec rozhodla promluvit si přímo s maminkou. Ta o domově nejprve nechtěla ani slyšet. Byla zvyklá na svůj byt, své věci a sousedy, které znala desítky let. Jenže po posledním pádu se sama začala bát nocí, kdy zůstávala bez pomoci. Helena jí proto navrhla, že se spolu půjdou podívat do zařízení nedaleko jejího bydliště. Maminka se po návštěvě rozhodla žádost podat. Neznamenalo to ovšem okamžité přestěhování. Na volné místo musely čekat a Helena mezitím zajistila pravidelné návštěvy pečovatelské služby. Sama dál obstarávala nákupy, lékaře a večerní péči. „Bratrovi a sestře jsem řekla, že maminka s podáním žádosti souhlasila. Ani to jim nestačilo. Prý jsem ji určitě přemluvila. Zeptala jsem se jich, proč tedy za ní nepřijedou a nepromluví si s ní sami. Bratr řekl, že se zastaví, až bude mít čas. Samozřejmě nepřijel.“ Helena už se s nimi odmítala dohadovat. Bylo jí líto, že se rodina kvůli mamince rozhádala, ale další roky v dosavadním režimu si nedokázala představit.
Maminku navštěvuje dál a sourozenci stále protestují
Po několika měsících se v domově uvolnilo místo a maminka nastoupila. První týdny pro ni nebyly jednoduché. Chyběl jí vlastní byt a dlouho si zvykala na nové prostředí. Helena za ní pravidelně docházela, nosila jí oblíbené jídlo a často spolu chodily na krátké procházky. Maminka postupně poznala ostatní obyvatele a začala se účastnit společných aktivit. Především už nemusela mít strach, že po dalším pádu zůstane sama bez pomoci. Bratr se sestrou Helenu za její rozhodnutí kritizovali dál, jejich návštěvy se ale nijak nezměnily. „Sestra mi nedávno zase řekla, že maminka mohla být doma, kdybych se o ni chtěla pořádně postarat. Zeptala jsem se jí, kdy za ní byla naposledy. Nejdřív mlčela a potom řekla, že toho má teď moc. Přitom od maminčina přestěhování uplynuly skoro tři měsíce.“ Helena už sestře nic nevysvětlovala. Když následující odpoledne přišla za maminkou, poprvé po dlouhé době nemusela během návštěvy uklízet, prát ani spěchat do lékárny.
