Článek
Rozdávat ve školách zdarma menstruační vložky? Vážně je tohle téma, kterým by se měla zabývat vláda? Poslední týdny sleduji, jak se tento motiv stal středobodem veřejné debaty, a nemohu si pomoci – něco na tom celé mi připadá úplně mimo. Ne snad proto, že bych nerozuměla, co znamená menstruace, nebo podceňovala potřebu hygieny. Ale spíš proto, že se tu zcela vážně bavíme o něčem, co se z osobní sféry posouvá do politického středu. A to způsobem, který začíná připomínat spíš symbolické gesto než skutečné řešení čehokoliv.
Změna vyhlášky, která má od příštího roku zajistit ve školách volně dostupné vložky a tampony, byla prezentována jako zásadní krok proti takzvané menstruační chudobě. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek ji prosadil s odůvodněním, že žádná dívka by neměla kvůli menstruaci improvizovat nebo se stydět požádat o pomoc. Jenže tím se vlastně otevřelo mnohem širší téma: opravdu je rolí státu řešit konkrétní životní situace jednotlivců takto detailně? A opravdu jsou hygienické potřeby tak nedostupné, že je nutné je začít centralizovaně rozdávat?
Jako žena chápu, jak nepříjemná může být menstruace v nevhodnou chvíli. Znám to, zažila jsem to – každá z nás někdy. Ale zároveň jsem přesvědčená, že odpovědnost za vlastní potřeby by neměla být přenášena na školu, stát ani vyhlášku. Vložit do kabelky jednu nouzovou vložku, myslet dopředu, řešit situace v rámci rodiny – to není žádná nadlidská výzva, ale přirozená součást dospívání.
Možná je to nepopulární názor, ale mně připadá podivné, že právě tato otázka se stala lakmusovým papírkem společenské empatie. Máme tu zdravotní krizi, rozkládající se školství, problémy se zubaři, nedostatek psychologů pro děti, rostoucí inflaci. A do toho se debatuje o tom, jestli je na každé školní toaletě dostatek menstruačních pomůcek.
Co je vlastně menstruační chudoba? Týká se dětí, jejichž rodiče nemají na základní potřeby? Pokud ano, pak bychom měli mluvit o chudobě obecně – ne o jejím konkrétním projevu. Pomáhejme těm, kteří to potřebují, ale komplexně. Ne tím, že vyčleníme jednu potřebu, dáme jí mediálně atraktivní název a uděláme z ní politický symbol.
Předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová to pojmenovala po svém – přiznala, že ji celé téma irituje. V tomto případě s ní plně souhlasím. Její výrok sklidil kritiku, ale já se přiznám, že chápu, kam tím mířila. Pokud někdo tvrdí, že řešením je, aby si lidé mohli na potřeby vydělat, není to výsměch dívkám ve škole, ale apel na systém, kde si rodiny nebudou připadat bezmocně. Není přece hanba říct, že odpovědnost začíná doma.
Ozývají se i hlasy, že dívky nemohou ovlivnit, co rodiče nakupují, a proto je třeba je chránit. To samozřejmě dává smysl, ale co všechno ještě tedy zavedeme zdarma? Kapesníky? Deodoranty? Náhradní ponožky? A kde se stanoví hranice mezi empatií a zbytečným přebíráním odpovědnosti za věci, které mají být přirozeně řešené v rodině nebo komunitě?
Rozumím i praktickým argumentům – že mít pomůcku v nouzi k dispozici může dívce usnadnit den. Ale i v takovém případě bych čekala, že to budou řešit školy samy, v rámci svých kompetencí a možností. Proč se z toho musí stát právní úprava? Proč nutit všechny školy k uniformnímu řešení, i když některé možná už pomůcky mají a jiné řeší jiné, palčivější problémy?
Celé to na mě působí jako přehnaně medializovaná snaha ukázat, že se „něco dělá“. Ale místo systémových řešení dostáváme symboly. A ty, i když jsou dobře míněné, nemají dlouhodobý dopad. Vložit jednu vložku na záchod není revoluce. Je to gesto. A pokud se nám gesta začínají plést s politikou, je načase zastavit se a podívat, co tím vlastně chceme říct.
Pokud tedy někomu připadá absurdní, že je zrovna tohle téma hodné parlamentní vyhlášky, rozhodně v tom není sám. Menstruace je běžná. Někdy nepříjemná. Ale zvládnutelná. A když už něco opravdu potřebuje změnu, měla by to být schopnost společnosti pomáhat skutečně tam, kde to dává smysl – s respektem, ale i se zdravým rozumem.
