Článek
Byl to obyčejný jarní den, kdy jsem se rozhodla vzít své dvě děti do parku. Matěj si s radostí hrál na pískovišti s ostatními dětmi, zatímco malá Klárka spokojeně spala v kočárku. Slunce příjemně hřálo, v parku voněly rozkvetlé stromy a já si na chvíli připadala, že je svět v pořádku.
Klárka se po chvíli probudila a dala mi jasně najevo, že má hlad. Posadila jsem se na lavičku poblíž pískoviště, abych měla Matěje na očích, a začala jsem ji kojit. Považuji to za naprosto přirozené – dělám to tak běžně, ať už doma, v kavárně nebo právě tady v parku. Kojení pro mě není jen o výživě, ale i o blízkosti a klidu, který dítě potřebuje.
Zatímco jsem se věnovala Klárce, parkem procházela dvojice starších žen. Zastavily se přímo u mé lavičky a jejich pohledy byly vše, jen ne vlídné. Nejprve si něco šeptaly, ale brzy přešly do hlasitého komentování mého počínání.
„Tohle je dneska normální? Kojit dítě na veřejnosti? To je úchylné, za našich mladých let by se tohle nestalo!“ spustila jedna z nich a druhá jí horlivě přitakávala. Jejich hlas byl čím dál hlasitější, až jsem měla pocit, že na mě křičí. Slova jako exhibicionismus a neslušnost padala jedno za druhým. Prý jsme my, mladé matky, ztratily veškerou soudnost a slušné vychování. „Naše generace byla ještě slušná, tohle by nás nikdy nenapadlo,“ hřímal jejich hlas parkem.
Cítila jsem se zaskočená, zranitelná a ponížená. Ostatní maminky na lavičkách se na mě dívaly, některé soucitně, jiné nejistě. Dvojice žen pokračovala: „Tohle je veřejné pohoršení! Zavoláme na vás policii, tohle se prostě nedělá!“ Srdce mi bušilo až v krku. Nechápala jsem, jak může někdo považovat kojení miminka za něco nevhodného nebo dokonce trestného.
V tu chvíli přišel můj manžel, který se vracel z nedalekého obchodu. Okamžitě pochopil, co se děje. Klidným, ale rozhodným hlasem se postavil mezi mě a rozhořčené ženy: „Pokud vás pohled na matku, která krmí své dítě, tak pohoršuje, možná byste do parku neměly chodit. Park je pro všechny, včetně dětí a jejich matek.“ Ženy na chvíli zmlkly, pak uraženě odkráčely pryč, stále si něco mumlaly pro sebe.
Manžel mě objal a ujistil, že dělám správnou věc. Dodal mi odvahu a já si uvědomila, jak moc je podpora blízkých důležitá. Ostatní maminky se na mě usmály a jedna z nich mi potichu řekla: „Nebojte, stalo se mi to taky. Děláte to nejlepší pro své dítě.“
Tahle zkušenost mě zasáhla víc, než jsem čekala. Proč je v dnešní době kojení na veřejnosti stále pro někoho tabu. Přitom jde o naprosto přirozenou věc, která by neměla být důvodem k odsouzení.
Kojení není exhibicionismus. Je to základní potřeba dítěte, projev lásky a péče. Generační rozdíly jsou patrné, ale svět se mění. To, co bylo „za jejich mladých let“, nemusí být normou dnes.
Podpora okolí je klíčová. Stačí jedno vlídné slovo nebo úsměv a člověk se necítí sám. Nenechat se zastrašit. Každá matka má právo nakrmit své dítě kdykoli a kdekoli to potřebuje.
Vzkaz ostatním maminkám - Pokud se vám někdy stane něco podobného, nenechte se odradit. Vaše dítě je na prvním místě a jeho potřeby jsou důležitější než předsudky některých lidí. Najděte si své místo, oporu v rodině a v ostatních maminkách. Společně můžeme změnit pohled společnosti na kojení na veřejnosti – aby už žádná žena nemusela čelit podobné situaci.
Na závěr si přeji, aby jednou bylo kojení v parku stejně samozřejmé jako dětský smích z pískoviště. Protože mateřství je krásné, ať už se odehrává kdekoli.
