Článek
V práci jsem byla vždycky člověk, který rád udržuje pořádek. Ne proto, že bych si na tom zakládala, ale protože mě zmatek stresuje. Když věci nefungují, když se věci odkládají nebo když se někdo vymlouvá, začne mě to hlodat. A tak jsem se snažila být ta, která připomene úkoly, uspořádá podklady nebo upozorní na chybu. Ne proto, že bych měla potřebu někoho komandovat, ale protože jsem chtěla, aby tým fungoval. Jenže ne každý to tak vnímá.
Kolega, který se ke mně přidal teprve nedávno, má poněkud jiný přístup. On věří, že všechno má svůj čas a že některé věci počkají. Já zase myslím, že když se něco nechá být, začne se to kupit, až z toho bude neřešitelný problém. Už několikrát jsem mu naznačila, že zapomíná na některé úkoly, protože mezi tím přeskakuje k jiným. Když jsem ho poprosila, ať si zapisuje povinnosti, aby na nic nezapomněl, jen se zasmál a řekl, že to má v hlavě. Dala jsem mu zápisník, ten však slouží jen jako lapač prachu.
Mužská fantazie, která mě přivádí k šílenství
To jsem ovšem netušila, že si jedno ráno půjde stěžovat šéfovi. Řekl mu, že prý má pocit, že ho komanduju. Zjistila jsem to náhodou, když jsem zaslechla jeho verzi příběhu od asistentky. Podal to tak barvitě a dramaticky, že bych ho v tu chvíli snad obsadila do hlavní role telenovely. V jeho podání jsem prý stála za jeho židlí, sledovala každý jeho klik a přikazovala mu, co má dělat. V ten moment jsem se neubránila smíchu, protože jsem pochopila, že mám před sebou stejný typ chlapa, jakého mám doma.
Můj manžel má totiž také tendenci nafukovat věci, které se ani nestaly. Když mu připomenu, že měl vynést koš, vypráví pak všem, jak po něm doma jdu a jak ho držím v přísném režimu. Přitom jsem jen nechtěla, aby nám doma smrděly odpadky v koši. A teď podobnou fantazii slyším v práci. Najednou mi došlo, že kolega má v hlavě úplně stejnou konstrukci jako manžel. Oba dva vnímají ženský zájem o pořádek jako útok na jejich svobodu. Jako narušení jejich prostoru.
Když pracujete s mužem, který funguje jako doma
Po rozhovoru s kolegou jsem si připadala, jako když vysvětluji něco partnerovi, který slyší jen polovinu. V jeho očích znamenalo moje připomenutí úkolu něco jako osobní kritiku mužského ega. Uvědomila jsem si, že muži mají často tendenci brát poznámku jako nátlak. Ženy zase spíš uvažují v rovině spolupráce. On si myslel, že po něm chci nemožné, ale já chtěla jen, aby dodržel termín a strukturu. Aby nepracoval chaoticky.
Když jsem si s ním pak sedla a probrala to, viděla jsem v jeho očích překvapení. Nečekal, že budu tak klidná. Nečekal, že z toho neudělám tragédii. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tenhle kolega není špatný člověk. Jen je prostě chlap. Stejně jako ten můj doma. Vychází z toho, že ženy myslí jinak, a vše si přetaví do vlastní dramatické verze.
Nakonec jsem ráda, že jsem to slyšela
Večer jsem doma seděla na gauči a smála se tomu, jak mě život neustále učí trpělivosti. Kolega nebo můj manžel, pořád vychází z jednoho jednoduchého faktu. Chlap vnímá svět po svém. Ať už jde o úkol v práci nebo o vynesení koše, vždycky v tom bude mít vlastní narativ. Vlastní jedinečný příběh, který si maluje podle své nálady.
A já postupně pochopila, že to nemusím brát osobně. Někdy je zkrátka třeba jen říct věci jinak nebo se zasmát tomu, jak odlišně fungujeme. Kolega už ví, že ho nechci „komandovat“. Jen chci, aby práce měla rytmus. A manžel ví, že ho nechci "trýzni"t. Jen potřebuju, aby doma věci fungovaly. Možná se jednou tyhle dva světy potkají a já si konečně odpočinu. Ale zatím mám pocit, že doma i v kanceláři žiju s dramatikem. A občas nezbývá než to brát s humorem.
