Článek
Kolik bychom měli mít naspořeno, když se blíží důchod? A jsme na tom jako Češi opravdu tak špatně, jak se někdy píše? Téma peněz na stáří se vrací pořád dokola. Stačí zdražování, zpráva o schodku rozpočtu nebo další úprava důchodů a znovu se řeší, jestli si děláme dostatečnou rezervu. Čísla existují, průzkumy také, ale za nimi jsou konkrétní lidé s běžnými příjmy a běžnými starostmi.
Podle dat si na důchod spoří zhruba sedm z deseti Čechů. To zní vlastně docela dobře. Jenže když se podíváme blíž, nadšení rychle mizí. Čtvrtina lidí si měsíčně odkládá méně než pět set korun, další část méně než tisíc. A téměř čtyřicet procent má dohromady naspořeno méně než sto tisíc korun. V době, kdy se ceny drží vysoko a délka života se prodlužuje, je to spíš symbolická rezerva než skutečné zajištění na roky po odchodu z práce.
Rozdíly jsou vidět i mezi generacemi. Mladší lidé často otevřeně říkají, že se na stát úplně spoléhat nechtějí. Počítají s tím, že pokud chtějí mít ve stáří určitou úroveň pohodlí, budou si ji muset zaplatit sami. Naopak část starší generace věří, že státní důchod bude hrát hlavní roli. Paradoxem je, že právě lidé ve středním věku mívají před penzí největší náskok v příjmech, ale zároveň už nemají tolik času. A když začnou řešit spoření až po čtyřicítce, zjistí, že to, co by stačilo ve třiceti, už nestačí.
Tady totiž hraje roli čas víc, než si připouštíme. Kdo začne brzy, může si dovolit odkládat menší částky a nechat je roky pracovat. Kdo začne později, musí často sáhnout hlouběji do rozpočtu, aby výsledek dohnal. A to už bývá citelné. Rodina, hypotéka, děti na škole, běžné výdaje. Najednou není jednoduché najít několik tisíc měsíčně navíc.
Objevují se i názory ze zahraničí, že Češi berou přípravu na stáří příliš vlažně. Při pohledu na průměrné úspory to může působit, že jsme pozadu. Jenže srovnávat jen konečná čísla je snadné. Méně už se mluví o tom, že naše mzdy jsou pořád nižší než v řadě západních zemí, že velká část lidí splácí bydlení nebo že ceny nemovitostí v poměru k příjmům patří mezi vysoké. Z toho se pak těžko tvoří milionové rezervy.
Co tedy znamená spořit dost? Univerzální odpověď neexistuje. Příjem ve stáří by se neměl smrsknout na polovinu, ale měl by být asi tak kolem dvou třetin toho, na co byl člověk zvyklý během aktivního pracovního života. Když to přepočítáme na konkrétní čísla, zjistíme, že bez vlastních úspor to nepůjde. A že ani nejde o desetitisíce, ale spíš o stovky tisíc nebo miliony korun, pokud chce mít skutečný klid.
Jenže realita domácností je jiná než teoretické modely. Lidé řeší energie, nákupy, školní potřeby, někdo pomáhá dětem s bydlením, jiný podporuje rodiče. V takové situaci se spoření často smrskne na to, co zbyde. A někdy nezbyde skoro nic. To ale ještě neznamená, že by šlo o nezodpovědnost. Spíš o balancování mezi současností a budoucností.
Možná je největší problém v tom, že mnoho lidí vlastně neví, kolik by měli mít odloženo a jak k tomu dojít. Spoří, protože cítí, že by měli, ale bez jasného cíle. Přitom i menší částky dávají větší smysl, když jsou pravidelné a dlouhodobé. A když člověk ví, proč to dělá.
Debata o důchodech tak není jen o tom, jestli si Češi spoří dost. Je hlavně o tom, jak si spoří, kdy začnou a jestli mají plán. Kritika zvenčí může znít hlasitě, ale skutečná změna začíná u každého jednotlivce. Možná nejde o to mít hned ideální částku, ale začít včas a postupně si vytvářet rezervu, která jednou přinese větší klid. A ten má ve stáří cenu, kterou žádná statistika úplně nevystihne.
Zdroje:https://www.centrum.cz/kolik-ma-pred-duchodem-nasporeno-prumerny-cech-takova-nezodpovednost-tvrdi-zahranicni-experti-ea11fb69-6bb5-58e3-95b3-968b6baab9f1 https://forbes.cz/nasetrit-do-duchodu-dva-miliony-nezvladne-temer-zadny-cech-tretina-spori-jen-na-beznych-uctech/#:~:text=Odchod%20provázený%20skřípěním%20zubů.%20Majitel%20Autodromu%20Most%20dál%20opouští%20automobilový%20byznys.
