Článek
Před pěti lety jsem si pořídila novou sedačku s křeslem. Chtěla jsem pravou hovězí kůži, kvalitní zpracování a nábytek, který vydrží dlouhá léta. Vybrala jsem si známou italskou značku v krásné malinově červené barvě. Sedačka byla pohodlná, kůže měla pěknou kresbu a všechno vypadalo přesně podle mých představ. Cena nebyla nízká, ale s tím jsem počítala. Kupovala jsem přece celokoženou sedací soupravu.
Asi dva měsíce po nákupu jsem se pustila do impregnace. O nábytek se pečlivě starám, takže jsem chtěla kůži hned od začátku správně ošetřovat. Jenže při práci jsem si všimla, že boky a zadní strana vypadají trochu jinak. Zatímco sedáky, opěradla a područky měly typickou kresbu přírodní kůže, ostatní části byly na dotek i pohled odlišné. Začala jsem zjišťovat proč. Ukázalo se, že boky a záda nejsou potažené stejnou pravou kůží jako zbytek sedačky.
To zjištění mě doslova šokovalo a pořádně rozčílilo. Při nákupu mě nikdo neupozornil, že na sedačce jsou použity dva různé materiály. Kupovala jsem ji jako celokoženou a vůbec mě nenapadlo, že pravá kůže bude pouze na některých částech. Za takový nábytek jsem zaplatila nemalé peníze a považovala jsem za samozřejmé, že dostanu přesně to, co mi bylo prodáno. Obrátila jsem se proto na prodejce. Jenže obchod v té době procházel změnami, moje reklamace zůstala bez uspokojivého výsledku a komunikace nakonec ustala úplně. Neměla jsem chuť donekonečna někoho urgovat. Sedačka byla nová, nepoškozená a já se rozhodla, že zatím počkám.
Naštěstí jsem se mohla poradit se zkušeným čalouníkem. Navrhl, abychom do nábytku zbytečně nezasahovali, dokud je potah v pořádku. Až začne praskat nebo se loupat, vyměníme ho za pravou kůži. S tím jsem souhlasila.
Po pěti letech se objevily první praskliny. Zatímco původní hovězí kůže je stále krásná, bez prasklin a jiného poškození, umělý materiál na bocích a zádech začal praskat. Sedačka i křeslo jsou jinak ve výborném stavu. Byla by škoda je vyhodit jen kvůli několika poškozeným částem.
Nejvíc mě na celé věci zklamal samotný výrobce. Kombinování pravé kůže s levnějšími náhražkami je totiž při výrobě sedacích souprav poměrně běžné. Na místa, kde člověk sedí nebo se jich dotýká, se použije přírodní kůže, zatímco boky a zadní stranu výrobce potáhne levnějším materiálem. Tím samozřejmě ušetří. Jenže co zákazník? Po několika letech může mít doma sedačku s popraskanými boky, přestože ostatní čalounění vypadá stále jako nové. Přitom kvalitní hovězí lícová kůže může při správné péči vydržet dvacet i více let. Chápu, že výrobci potřebují hlídat náklady, ale proč šetřit právě způsobem, který může výrazně zkrátit životnost jinak dobře vyrobeného nábytku? Já bych si raději připlatila za pravou kůži na celé sedačce, než abych po pěti letech řešila její opravu.
Při výběru nové kůže jsem se začala více zajímat o materiály používané při výrobě sedacích souprav. Do té doby jsem například netušila, že některé potahy obsahují skutečnou kůži jen ve formě rozmělněných vláken slepených pojivem.
Mezi nejkvalitnější materiály patří přírodní lícová hovězí kůže. Pochází z horní vrstvy usně se zachovanou přirozenou strukturou. Záleží ovšem také na způsobu její úpravy. Anilinová kůže je krásně měkká, ale citlivější na skvrny a poškození. Semianilinová má lehkou ochrannou vrstvu a pigmentovaná bývá odolnější při každodenním používání. Právě takové kůže se často používají na sedací soupravy, které mají zvládnout běžný rodinný provoz.
Pak je tu štípenková kůže. Získává se ze spodních vrstev usně, které už nemají původní lícový povrch. I to je skutečná kůže, ale má jiné vlastnosti než kvalitní lícová useň. Setkat se můžeme například s materiálem BYCAST. Jde o štípenku potaženou polyuretanem, takže na pohled připomíná hladkou kůži. Jenže povrchová vrstva se může časem poškodit, praskat nebo odlupovat.
Další kategorií je takzvaná lepená nebo regenerovaná kůže, v zahraničí označovaná jako bonded leather. Při její výrobě se používají rozmělněná kožená vlákna a zbytky, které se spojují pojivy. Výsledná hmota se upraví do podoby potahového materiálu. Obsahuje tedy skutečné části zvířecí kůže, ale není to totéž jako přírodní useň. Podle evropské normy ČSN EN 15987 se za pravou useň nepovažuje, protože původní vláknitá struktura kůže už není zachovaná.
A nakonec jsou tu běžné koženky z polyuretanu nebo PVC. Některé vydrží poměrně dlouho, jiné se začnou po několika letech loupat. Samozřejmě existují i kvalitní syntetické potahové materiály. Jenže kdo si chce koupit pravou kůži, neměl by dostat koženku, aniž by o tom věděl.
Dnes bych se proto v obchodě ptala úplně jinak. Nestačilo by mi slyšet, že sedačka je kožená. Chtěla bych přesně vědět, jaká kůže byla použita, zda jde o lícovou useň a především z čeho jsou boky a zadní část. A požadovala bych, aby to bylo uvedené v dokumentaci k výrobku.
Našla jsem čalouníka s výbornými referencemi a opravu už mám domluvenou. Společně jsme prošli několik vzorníků pravých hovězích kůží a vybrali odstín, který téměř dokonale odpovídá původní malinově červené. Nová kůže má trochu jemnější kresbu a je o něco méně lesklá. Na bocích a zádech to ale nebude vadit. Důležité pro mě je, že původní koženku konečně nahradí pravá kůže.
Sedačka je krásná, nadčasová a stále velmi pohodlná. Její konstrukce je pevná a původní kožené čalounění vypadá i po pěti letech výborně. Vyhodit ji jen kvůli popraskaným bokům a zadní části by byla opravdu škoda. Mrzí mě pouze to, že musím nechat opravovat něco, co jsem při nákupu považovala za samozřejmost. Kdybych tehdy věděla to, co vím dnes, nenechala bych se odbýt obecným označením celokožená. Chtěla bych přesně vědět, z čeho je každý díl sedací soupravy vyrobený.
Zdroje:
https://www.nlfnorm.cz/terminologicky-slovnik/236949
https://www.nlfnorm.cz/terminologicky-slovnik/56558
https://www.leatherworkinggroup.com/learn-more/features/74-essential-leather-industry-terms/
https://vdl-web.de/en/leather/leather-a-z/
https://ecommerce.sist.si/catalog/standards/cen/7e11ee76-b522-4820-90e7-cf89500b5a5b/en-15987-2022
