Článek
Netušil jsem, že mi právě tahle metropole připraví příběh, který budu vyprávět ještě svým vnoučatům – a že v něm bude hrát hlavní roli cizinka, kterou jsem potkal omylem. Přijel jsem do Amsterdamu na pár dní, abych si pročistil hlavu a užil si město, které jsem znal zatím jen z fotek. První den jsem chodil od rána do večera – Rijksmuseum, Jordaan, sýrové trhy, kavárny, kde vám k espressu přidají úsměv i radu, kam se vydat dál. Večer jsem byl vyřízený. V hlavě mi hučelo z cizí řeči i z dojmu, kolik je tu lidí, kteří nikam nespěchají. Těšil jsem se na sprchu, postel a klid.
Unavený cestovatel a hotelový labyrint
Hotel byl malý, útulný, ale chodby v něm připomínaly bludiště. Po schodech nahoru, pak doprava, pak zase vlevo… a čísla pokojů jako by si z hostů dělala legraci. Vytáhl jsem kartu, zamířil ke dveřím, které jsem si pamatoval. Pípnutí, zelené světýlko, klika dolů – a byl jsem doma. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Nečekané setkání
Otevřu dveře a v první vteřině mi dojde, že něco nehraje. V pokoji svítí lampička, na posteli leží rozečtená knížka, vedle kufr, který rozhodně není můj. A u okna, s hrnkem čaje v ruce, stojí dívka. Zastavíme se pohledem – ona překvapená, já v šoku. V hlavě mi bleskne, že jsem asi zloděj, co se vloupal do cizího pokoje.
„Promiňte, tohle je asi omyl…“ vykoktám. Dívka se usměje, položí hrnek a řekne anglicky: „To se stává. Tady se ty pokoje pletou pořád.“ Najednou se napětí rozplyne. Cítím, jak mi hoří uši, omlouvám se ještě jednou a couvám ke dveřím. Ale ona mě zastaví: „Neodcházejte, dejte si čaj. Vypadáte, že jste měl dlouhý den.“
Povídání o všem a o ničem
Zůstanu stát v předsíni, chvíli váhám, ale pak si sednu na židli u stolu. Dívka se představí – jmenuje se Sofia, je z Portugalska a přijela do Amsterdamu na konferenci. Povídáme si o cestování, o tom, jak je těžké najít správný pokoj, když jste unavení, a jak je krásné být někde, kde vás nikdo nezná.
Najednou mám pocit, že se známe roky. Smějeme se, když si vzájemně popisujeme, jak jsme se ztratili v ulicích města, jak jsme se snažili objednat holandskou specialitu a dostali něco úplně jiného. Sofia mi vypráví o svém domově u oceánu, o tom, jak ráda maluje a jak ji baví pozorovat lidi v kavárnách. Já jí na oplátku popisuju Prahu, Karlův most v mlze a chuť svíčkové, kterou by prý ráda ochutnala.
Magie náhody
Čas běží, ani nevíme jak. Venku už je tma, v pokoji voní čaj a oba máme pocit, že jsme na chvíli zapomněli na svět kolem. Není to flirt, není to románek. Je to čistá radost z lidského setkání, které vzniklo úplnou náhodou. Sofia mi říká, že jí v Amsterodamu chybí domov, a já přiznávám, že jsem si tady připadal sám. Najednou už nejsme dva cizinci, ale dva lidé, co si navzájem zpříjemnili večer.
Když se konečně zvednu k odchodu, poděkuje mi za společnost a popřeje mi krásný zbytek pobytu. Já jí slíbím, že se pokusím najít svůj skutečný pokoj napoprvé. Smějeme se tomu, jak je svět malý a jak někdy stačí malý omyl, aby se stalo něco výjimečného.
Ráno po setkání
Druhý den ráno Sofii potkám u snídaně. Zamáváme si, vyměníme pár slov a každý se vydáme svou cestou. Nepíšeme si, nevyměňujeme kontakty. Ale vím, že na ten večer nezapomenu. Připomněl mi, že i když člověk cestuje sám, nikdy neví, kdy a kde potká někoho, kdo mu na chvíli otevře jiný svět.
Od té doby, kdykoli slyším někoho vyprávět o cestování, vzpomenu si na Sofii a na to, jak důležité je být otevřený náhodám. Někdy totiž právě tyhle neplánované momenty dávají cestám smysl. A když se mě někdo zeptá, co jsem v Amsterdamu zažil, nevyprávím jen o muzeích a kanálech, ale hlavně o tom, jak jsem si spletl pokoj a našel v něm nečekaného přítele. Život je plný překvapení. Stačí se nebát vejít do špatných dveří. Nikdy nevíte, kdo na vás na druhé straně čeká.
