Článek
Když jsem se rozhodla podnikat z domu, věděla jsem, že parkování bude klíčové. Nechtěla jsem, aby moji klienti stáli v ulici, kde je každý metr asfaltu zdrojem napětí. Nápad investovat peníze i energii a udělat 3 parkovací stání se zdál být ideálním řešením. Parkovací stání jsou na mém pozemku, zrušila jsem předzahrádku. Místa nejsou za plotem, pro snadný vjezd. Byla to promyšlená věc. Všechno oficiální, schválené, s jasným účelem. Parkování pouze pro klienty. Tehdy jsem ale netušila, že právě tahle snaha o ohleduplnost se mi jednou vrátí jako bumerang. Jakmile se objevilo místo, kde se pohodlně vejde auto, začali ho využívat úplně cizí lidé. Bez ptaní, bez přemýšlení, bez ohledu. Někdo tam nechal auto na pár hodin, jiný klidně přes noc. Objevila se auta, která jsem v životě neviděla, a majitelé nikde. Jen ticho, zamčené dveře a pocit bezmoci.
Každodenní boj o vlastní prostor
Zpočátku jsem si myslela, že stačí vysvětlit. Že lidé pochopí, že nejde o veřejné parkoviště. Mám tam cedule, jasně viditelné, srozumitelné. Soukromý pozemek. Parkování pouze pro klienty. Jenže realita je jiná. Mnozí se tváří překvapeně, jiní podrážděně, někteří dělají, že mě neslyší. Někdo je až sprostý. Vysvětlování se opakuje každý den a já mám pocit, že se točím v kruhu.
Čím déle to trvá, tím víc mě to vysiluje. Přistihla jsem se, že občas hlídám okna, kontroluji, kdo přijel, a mám v hlavě neustálý seznam cizích aut. Připadám si jako dozor, ne jako někdo, kdo chce v klidu pracovat. Přitom důvod, proč jsem parkoviště vybudovala, byl přesně opačný. Chtěla jsem klid, ne další starosti.
Povinnost, bez které bych nemohla podnikat
Ironií celé situace je, že bez těchto parkovacích míst bych vůbec nemohla podnikat. Když jsem žádala o povolení provozovny ve vlastní vile, musela jsem doložit, že mám k dispozici parkování pro klienty na vlastním pozemku. Byla to podmínka. Bez ní bych povolení nedostala. Splnila jsem vše, co po mně úřady chtěly, a dnes se potýkám s důsledky, které nikdo neřeší.
Dochází k absurdním situacím. Moje místa jsou obsazená cizími auty a moji klienti pak parkují v ulici. To samozřejmě vadí sousedům, kteří nadávají, že jim někdo zabírá jejich prostor. A tak téměř denně stojím uprostřed konfliktů, které jsem se snažila od začátku eliminovat.
Když nervy povolí
Minulý týden všechno vyvrcholilo. Jeden ze sousedů psychicky nevydržel situaci, kterou sám dlouhodobě přiživuje. Velmi rád parkuje na mých místech, když se mu to hodí. Tentokrát ale uviděl mého klienta stát v ulici u jeho domu. Rozhodl se jednat. Vypustil mu všechna kola. Pak čekal, až se klient vrátí, a před celou ulicí se k činu přiznal. Křik, emoce, sousedé u oken. Nakonec přijela policie.
Výsledek byl jasný. Můj klient se žádného přestupku nedopustil. Parkoval tam, kde mohl. Nervózní soused se ale dopustil vandalství a jeho chování bude řešeno ve správním řízení. Mně zůstal jen pocit hořkosti. Tohle všechno kvůli pár parkovacím místům, která měla zjednodušit život mně i ostatním.
Únava, která se hromadí
Nejde už jen o auta. Jde o pocit, že musím neustále něco obhajovat. Své rozhodnutí, svůj pozemek, svou práci. Chápu, že aut je víc než míst, chápu frustraci lidí. Právě proto jsem parkování vybudovala. Aby se situace zlepšila, ne zhoršila. Místo pochopení ale přichází agrese, arogance a pocit, že soukromý prostor dnes nic neznamená.
Někdy si říkám, jestli to celé stálo za to. Jestli jsem si na sebe neušila bič. Ale pak si uvědomím, že ustupovat neznamená řešení. Moje parkovací místa nejsou problém. Problém je respekt. A ten se bohužel cedulí vyřešit nedá.
