Článek
Já to zjistila v okamžiku, kdy jsem seděla sama na lavičce u rybníka a vedle mě ležel starý mobil, ve kterém byla jen jedna zpráva. „Miluju tě. Ale musíme se učit být šťastní i sami.“ Četla jsem ji pořád dokola a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že se mi dýchá nějak líp.
Znali jsme se od střední. Takové to přátelství, co se pomalu, opatrně, ale vytrvale přelévá v něco víc. Žádné ohňostroje, žádné vášnivé hádky. Spíš teplo. Klid. Smích nad pitomostma. Až jsme jednoho dne zůstali v jeho bytě déle než obvykle a bez nějakých dramat se z nás stali partneři. Jenže časem ten klid začal bolet. A mě začalo dusit, že jsme pořád spolu. Každý večer. Každý víkend. Když jsem mu to jednou opatrně řekla, koukal na mě, jako by to nechápal. „Ale vždyť to je přece dobře, ne?“ sklonil hlavu a objal mě. Jenže já toužila zmizet. Aspoň na chvíli.
Našla jsem si výmluvu, proč jet sama na chalupu. Prý uklidit po zimě. Ve skutečnosti jsem potřebovala být někde, kde se nemusí mluvit. Kde můžu chodit v teplácích a jíst čokoládu k snídani, aniž by mi někdo říkal, že bych mohla radši zkusit ovesnou kaši. On mi nepsal. Neptal se, kdy se vrátím. A mě to napřed zraňovalo. Čekala jsem aspoň „jak je?“ nebo „chybíš mi“. Místo toho ticho. Pak přišla ta jediná zpráva.
Seděla jsem na břehu a koukala na hladinu. Všechno se hýbalo a zároveň nic. Až jsem si uvědomila, že tohle vlastně potřebuju. Ten prostor. Ten čas jen se sebou. A že když někoho miluješ, tak ho nespoutáš. Neobklíčíš pozornostma. Nelezeš mu do myšlenek, když zrovna chce být sám. Jen se o něj staráš, i když je daleko. A když pak zvedneš oči a on tam zase je, ne proto, že musí, ale protože chce – tak víš, že to má cenu.
Vrátila jsem se po třech dnech. Seděl na balkoně, četl knížku a na stole měl hrnek čaje, co si vždycky děláváme spolu. Nepozdravil, jen natáhl ruku, a já si sedla vedle něj. Tělo se mi uvolnilo. Žádné velké proslovy. Jen ta blízkost, co zůstala, i když jsme byli od sebe. A možná právě proto.
Od té doby máme každý svůj čtvrtek. On jezdí na kole, já si jdu zaplavat nebo si pustím film, co on nesnáší. Nevoláme si. Nepíšeme si, co děláme. Ale v pátek ráno, když se potkáme u snídaně, máme si vždycky co říct. A ne proto, že bychom si chyběli. Ale protože jsme si dopřáli to ticho. A v něm jsme si potvrdili, že jsme spolu dobrovolně.
Láska není o tom, že se dva drží za ruce nonstop. Někdy je to spíš o tom, že pustíš, ale zůstaneš. Že jdeš vedle, ne za někým. A že i když jeden kouká do lesa a druhý do mobilu, oba vědí, že patří tam, kde právě jsou. A to je možná ta největší blízkost. Taková, co nepotřebuje neustálé důkazy. Jen odvahu nechat si prostor. A důvěru, že ten druhý si tě v tom prostoru stejně vybere.
