Článek
Občas v životě prostě něco dopadne úplně jinak, než čekáme. A někdy to není žádná drobnost, ale pořádná kudrnatá pohroma na hlavě. Tohle je můj příběh o trvalé, kterou jsem chtěla jen tak „lehce“, ale místo toho jsem skončila jako nefalšovaný papuánec. Pokud si myslíte, že už vás v kadeřnictví nemůže nic překvapit, čtěte dál – možná si příště rozmyslíte, co si přát.
Jak to všechno začalo: Touha po „troše objemu“
Moje vlasy jsou od přírody rovné a s každým deštěm připomínají spíš utahaný závěs než hřívu, kterou by člověk chtěl hrdě nosit. Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou na lehkou trvalou, takovou tu podkladovou, která vlasům dodá šmrnc, objem a trochu života. Žádné kudrny, žádná extravagantní proměna, jen decentní vlnky, které vydrží aspoň do dalšího umytí.
Když jsem se konečně odhodlala a objednala ke kadeřnici, byla jsem plná očekávání. V hlavě jsem měla jasnou představu: přijdu, vysvětlím, co chci, kadeřnice mi s úsměvem vyhoví a já odejdu s účesem, který mi budou všichni závidět. Jenže realita je někdy o dost vynalézavější než naše představy.
První překážka: „Trvalou nedělám, je to přežitek!“
Usedla jsem do křesla, usmála se na kadeřnici a s nadšením jí vysvětlila svůj plán. Odpovědí mi bylo překvapivé ticho, následované povzdechem a větou, kterou jsem opravdu nečekala: „Trvalou vám dělat nebudu. Jednak to dělám nerada a jednak je trvalá přežitek. Dneska už to nikdo nechce.“
Chvíli jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci. Ale ona byla smrtelně vážná. Prý je trvalá pozůstatek socialismu, kdy ji nosila každá druhá žena a kdo ji neměl, byl outsider. Holky od patnácti na trvalou chodily skoro povinně – a teď je prý jiná doba. Jenže já jsem měla jasno. Nechtěla jsem žádný extravagantní účes, jen trochu objemu, a tak jsem začala přesvědčovat.
Musím přiznat, že jsem byla docela neodbytná. Kadeřnice se snažila argumentovat, že dneska už jsou jiné metody, že trvalá ničí vlasy, že se to dělá jen výjimečně. Ale já jsem trvala na svém. Nakonec, po několika minutách přemlouvání, rezignovaně kývla: „Dobře, když na tom trváte, uděláme to. Ale jen lehkou, podkladovou.“ V tu chvíli jsem měla pocit vítězství. Netušila jsem, že tohle vítězství bude mít hodně hořkou příchuť.
Když se sen změní v kudrnaté strašidlo
Samotný proces probíhal vcelku standardně. Natáčky, roztok, čekání, oplachování. Kadeřnice byla tichá, možná trochu naštvaná, možná už v duchu plánovala, jak mi ukáže, že trvalá opravdu není pro každého. Já jsem si v křesle představovala, jak za pár chvil vykročím do ulic s novým sebevědomím a vlnami, které mi budou všichni závidět.
Jenže když mi sundala natáčky a začala sušit vlasy, začalo mi být trochu nevolno. Místo jemných vln se mi na hlavě rýsovaly kudrny, jaké jsem naposledy viděla v dokumentu o Papui-Nové Guineji. Když mi podala zrcadlo, chvíli jsem nevěřila vlastním očím. Z mé decentní představy zbyl jen vzdálený stín – na hlavě jsem měla hřívu, která by strčila do kapsy i největšího kudrnáče ze školního tabla z osmdesátých let.
Realita je někdy krutá (a v mém případě hodně kudrnatá)
Kadeřnice se tvářila spokojeně. „Vidíte, říkala jsem vám to,“ prohodila suše. Já jsem se snažila zachovat klid, ale v hlavě mi běželo jediné: Co teď? Vypadám jako papuánec, a to jsem chtěla jen trochu objemu! V tu chvíli mi došlo, že měsíc nevylezu ven bez čepice. Možná i dva nebo déle.
Doma jsem si vlasy hned umyla, v naději, že se to trochu vymyje. Ale kdepak. Každé ráno jsem vstávala s nadějí, že kudrliny povolí, ale místo toho jsem v zrcadle viděla čím dál větší afro. Dokonce i můj syn se mě ptal, jestli jsem si koupila paruku. Ne, tohle je realita, milý synu – realita, kterou si člověk vykoledoval vlastní tvrdohlavostí.
Nostalgie po socialismu? Ani náhodou!
Při každém pohledu do zrcadla jsem si vzpomněla na dobu, kdy trvalá byla opravdu povinností. Moje máma, teta, sousedka – všechny měly trvalou. Vzpomínám si, jak jsme se jako holky smály, že kdo nemá trvalou, je prostě out. A teď, o třicet let později, jsem si tenhle „luxus“ dopřála taky.
Každodenní boj: Jak přežít s kudrnatou hlavou
Každý den teď začínám tím, že si vlasy umyju, v naději, že se kudrliny trochu zklidní. Zatím bez úspěchu. Zásobuji se čepicemi, šátky a klobouky, protože vyjít ven s tímhle účesem vyžaduje odvahu, kterou momentálně nemám. Kdybych měla psa, možná by mě nepoznal. Kdybych měla papouška, možná by se mě bál.
Občas si říkám, jestli mi to kadeřnice neudělala schválně. Možná to byla její malá pomsta za to, že jsem ji přemluvila k něčemu, co sama považuje za přežitek. Možná mi chtěla ukázat, že je lepší dát na radu odborníka a neprosazovat svůj nápad, který nebyl dobrý. Anebo prostě jen neměla svůj den. Kdo ví.
Když se na to dívám zpětně, je vlastně docela vtipné, jak moc se člověk dokáže upnout na představu, která se pak v realitě úplně rozpadne. Chtěla jsem decentní objem, mám kudrnatou bouři. Chtěla jsem být nenápadná, teď mě nikdo nepřehlédne. A hlavně – chtěla jsem být moderní, ale místo toho vypadám jako z retro časopisu.
Pokud jste dočetli až sem, možná čekáte nějaké poučení. Ale já žádné nemám. Jen potvrzuji, že občas prostě věci dopadnou jinak, než čekáme. A někdy je to pořádná legrace – hlavně když se na to dokážeme dívat s nadhledem. Takže pokud potkáte v příštích týdnech na ulici ženu v čepici, která se tváří trochu nejistě a pod čepicí jí vykukuje hříva jako z Papuy, klidně na mě zamávejte. Budu to já – a možná už se budu smát i sama sobě.
A příště? Možná radši zkusím ten objem šamponem či tužidlem a dobrým střihem. Nebo si prostě nechám poradit. Ale kdo ví – třeba mě zase něco překvapí.
