Článek
Že hořkost, kterou jsem po něm cítila, nebude ani moje, ale těch druhých. A že v jediné větě, kterou jsem si řekla pro sebe, uvidí ostatní odmítnutí lásky. Přitom to vůbec nebylo o tom. Jen jsem potřebovala jediný den. Jeden jediný den, kdy nebudu za nikoho zodpovědná. Kdy se nebudu přizpůsobovat cizímu režimu. Den, kdy budu moct být prostě jen sama se sebou. V tichu. V klidu. V tom, co mi tolik let chybělo, a co jsem si konečně začala dovolovat.
Moje dcera mi zavolala, že mají s mužem lístky do divadla. Že jestli bych mohla přijít pohlídat děti. Byla jsem zvyklá říkat ano. Dělala jsem to roky. Ne protože bych musela. Ale protože je miluju. Protože vnoučata jsou pro mě radostí, a dceru mám ráda. Vždycky jsem cítila, že pomoc není povinnost, ale dar. Jenže tentokrát jsem to nedokázala. Věděla jsem, že ten víkend jsem si naplánovala pro sebe. Že jsem si po dlouhé době domluvila masáž, chtěla zajít do lesa, přečíst si konečně knihu, kterou už měsíc překládám z nočního stolku na kuchyňský stůl a zase zpátky. Chtěla jsem být v tichu. Se svým tělem, se svým dechem. Bez rozptýlení, bez role.
Řekla jsem: „Tentokrát ne. Potřebuju volno.“ Myslela jsem, že to pochopí.
Jenže hlas na druhém konci trochu ztvrdnul. „Aha. No, to nevadí. Tak to nějak vymyslíme.“ Ale ten tón… Ten tón říkal všechno, co slova nevyslovila. A ještě večer přišla zpráva od jejího muže – taková ta nepatrně sarkastická, zabalena do „vtipu“. Prý „babičky už nejsou, co bývaly“. A mně bylo úzko.
Najednou jsem cítila, že se musím ospravedlnit. Že musím vysvětlovat, proč si chci vzít jeden den jen pro sebe. A to mě zabolelo nejvíc. Ten pocit, že abych byla „dobrá babička“, musím být dostupná na zavolání. Připravená. Milá. Obětavá. Že všechna ta léta, kdy jsem pomáhala, hlídala, vařila, vyzvedávala, byla najednou smazaná jedním jediným „ne“. A že se na mě dívají jinýma očima.
Ale víte co? Já to své ne vzít zpátky nechci. Protože jsem se ho učila říkat celý život.
Jako máma jsem byla pořád k dispozici. Jako partnerka jsem často ustupovala. V práci jsem přebírala směny, i když jsem nemohla. A pak, když děti odrostly, jsem si říkala, že teď konečně přijde chvíle, kdy se naučím starat o sebe. Jenže pak přijdou vnoučata – a i když je milujete celým srdcem, znovu spadnete do role. Role, kterou jste si nevybrali. Která je nádherná, ale někdy vás pohltí tak, že už nevíte, kde končíte vy a kde začínají ostatní.
Nechci se litovat. Ale chci být slyšet.
Jeden den. Jeden den v měsíci. Jeden víkend v roce. To přece není moc. To není sobectví. To je péče. O sebe. O to, aby člověk mohl vůbec dál dávat. Protože když se rozdáte do poslední kapky, už nezůstane nic, co by mohlo milovat.
Mrzí mě, že to dcera nevzala lépe. Možná byla unavená. Možná jen překvapená. Možná se časem omluví, možná ne. Ale i kdyby ne, já vím, že jsem udělala dobře. Protože jsem nebyla proti nim. Byla jsem pro sebe. A to je rozdíl.
Ten den jsem si opravdu dala tak, jak jsem chtěla. Ráno jsem vstala pomalu, bez budíku. Uvařila jsem si kávu, pustila si hudbu a seděla na balkoně, dokud mi nebyla zima na nohy. Pak jsem šla na procházku, koupila si kousek dortu a snědla ho bez spěchu, v kavárně, jen tak. Jako někdo, kdo na chvíli nemusí být nic. Jen člověk. Jen žena.
A když jsem večer usínala, necítila jsem výčitky. Cítila jsem pokoj. A tichou radost. Že jsem se po letech znovu trochu potkala sama se sebou. A že v tom mém „ne“ bylo víc lásky, než by kdo čekal.
Naučit se říct „ne“ dětem, to je asi jeden z nejtěžších úkolů mámy. A když jim pak říkáte „ne“ jako babička, bolí to možná ještě víc. Ale někdy je to právě to, co vás znovu postaví na nohy. Ne proto, abyste utekli. Ale abyste se vrátili – silnější, klidnější, celistvější.
A tak chci říct tohle: babičky nejsou superhrdinky. Jsou to ženy, které mají za sebou dlouhé roky péče. A občas potřebují samy někoho, kdo se postará. Kdo pochopí. Nebo aspoň nesoudí.
Příště možná řeknu ano. Možná s radostí přijdu, pohraju si, upeču bábovku. Ale už vím, že nemusím pokaždé. Že mám právo říct „teď ne“. A že to není konec lásky. Ale její nový tvar. Takový, který zahrnuje i mě.
A možná jednou, až bude moje dcera ve věku, kdy bude mít pocit, že ji celý svět pořád o něco žádá, pochopí. Možná si vzpomene. A třeba se jí v tu chvíli vybaví i ta věta, která tehdy zněla tvrdě, ale byla plná pravdy:
„Tentokrát ne. Potřebuju jeden den pro sebe.“
