Článek
Prodali jsme dům po zralé úvaze. Nebylo v tom žádné drama ani náhlý zkrat. Děti vyrostly, zahrada už nás spíš zatěžovala, než těšila, a chtěli jsme něco menšího, klidnějšího. Všechno proběhlo přes realitní makléřku, která si dala záležet na tom, aby byla prohlídka opravdu důkladná. Dům jsme znali do posledního detailu a neměli jsme potřebu cokoliv skrývat nebo přikrášlovat. Naopak jsme otevřeně mluvili o stáří některých částí i o běžném opotřebení.
Kupující měli čas, prostor i možnost přizvat si odborníky. Dům si prošli křížem krážem, ptali se, zapisovali si poznámky a působili spokojně. Nakonec jsme ještě slevili z ceny o několik set tisíc, aby vše odpovídalo realitě a aby byli všichni klidní. Podepsali jsme smlouvy, předali klíče a odstěhovali se o pár ulic dál. Věřili jsme, že tím to končí a každý si půjde svou cestou.
První telefonát, který jsme nečekali
Zhruba dva měsíce po prodeji zazvonil telefon. Volala nová majitelka. Její hlas byl od začátku napjatý a rychle přešla k věci. Podle ní byl v nepořádku komín a bylo nutné ho celý předělat. Tvrdila, že jde o skrytou vadu, o které jsme museli vědět. Byli jsme zaskočení. Komín byl pravidelně kontrolovaný, funkční a nikdy s ním nebyl problém. Přesto na nás tlačila, argumentovala paragrafy a mluvila o odpovědnosti.
Nechtěli jsme konflikt. Řekli jsme si, že klid stojí za víc než hádky, a tak jsme přislíbili, že se na opravě finančně podílíme. Brali jsme to jako gesto dobré vůle, možná i jako poslední vazbu na dům, který pro nás měl pořád určitou hodnotu. Jenže tím jsme otevřeli dveře, které už nešlo zavřít.
Seznam, který neměl konce
Krátce nato přišel další telefonát. A pak e mail. A s nimi dlouhý seznam dalších takzvaných skrytých vad. Najednou nevyhovovala elektroinstalace, pak se objevily výtky ke střeše, k odvodnění, k věcem, které tam byly roky a nikdy nepůsobily potíže. Postupně jim začala vadit i střešní okna, která podle nich netěsnila tak, jak by měla, a také dřevěný altán na zahradě, u kterého jim nevyhovovalo, že už něco pamatuje a budou ho muset opravovat, přestože jsme je na jeho stáří a potřebu údržby už při prodeji výslovně upozorňovali. Měli jsme pocit, že čteme inventář domu, který by podle nových majitelů potřeboval kompletní rekonstrukci na naše náklady.
V tu chvíli jsme řekli dost. Otevřeli jsme smlouvu, znovu si prošli každý odstavec a uvědomili si, že dům koupili ve stavu, který odpovídal jeho stáří i ceně. Nic nebylo zatajováno, nic nebylo maskováno. To, že se někdo po nastěhování rozhodne hledat chyby, ještě neznamená, že za ně nese odpovědnost bývalý majitel. Bylo nepříjemné to vyslovit, ale bylo to nutné.
Když minulost stojí za rohem
Situaci komplikuje fakt, že bydlíme nedaleko. Nové majitele potkáváme v obchodě, na ulici, občas i přímo u bývalého domu. Vědí, kde nás najít. Každé setkání je zvláštně napjaté. Krátké pohledy, strohé pozdravy, ticho, ve kterém visí nevyřčené výčitky. Přistihli jsme se, že kolem "našeho"starého domu raději nechodíme a volíme jinou trasu. A když už jdeme kolem, tak hodně rychle…
Člověk by nečekal, že po půl roce od prodeje se bude cítit skoro jako vetřelec ve vlastní čtvrti. Být slušný a vstřícný je v pořádku, ale všechno má své hranice. Kdybychom hned na začátku trvali na jasných pravidlech, možná by se situace nikdy takhle nevyhrotila. Dnes už víme, že někdy není dobré být za každou cenu ten hodný. Protože některé ústupky si druhá strana vyloží jako slabost. A tu pak neváhá využít.
