Článek
Typická papírová krabice od bot, trochu zatuchlá, s nápisem „Dovolená 1987-1995“ napsaným vybledlou propiskou. Byla jsem zvědavá, co v ní najdu – možná snímky z dětství, možná první dovolenou s rodiči u moře, a samozřejmě babičku Jarmilu.
Jenže babička Jarmila tam nebyla. Teda, technicky vzato tam byla, ale pouze jako prázdný, vystřižený obrys vedle dědečka. Na některých fotkách zůstala jen její ruka položená na dědečkově rameni, jako by nějaký fotografický duch chtěl dát najevo svou přítomnost. Na dalších se zachoval jen kousek sukně nebo boty. Jako bych měla v ruce fotografickou sbírku „Babička: Edice neviditelná žena“.
Můj vztah k babičce Jarmile byl vždycky komplikovaný. Byla to žena mnoha talentů – uměla upéct nejlepší koláče široko daleko, znala jména všech ptáků v okolí a dokázala hádat počasí podle bolesti v kolenou přesněji než meteorologové v televizi. Ale jednu věc nesnášela ze všeho nejvíc – focení.
„To si snad děláš legraci! Já se fotit nebudu a basta!“ křičela pokaždé, když někdo vytáhl fotoaparát. A pokud ji někdo přesto vyfotil, následovala dramatická scéna hodná Oscara, kdy babička vyžadovala negativ nebo v pozdějších letech digitální vymazání. A když se jí to nepovedlo, přišly na řadu nůžky.
Maminka mi vyprávěla, že to začalo někdy v šedesátých letech, když babička přibrala po narození její mladší sestry. „Tvoje babička byla kdysi docela kočka, víš? A pak najednou nebyla spokojená s tím, jak vypadá, a už to nikdy nepřestalo,“ vysvětlila mi jednou maminka při pohledu na rodinné album plné lidí bez hlav a vystřižených siluet.
Nikdy jsem to úplně nechápala. Pro mě byla babička prostě babička – s jejími šedivými vlasy, vráskami od smíchu kolem očí a tělem, které tak krásně objímalo. Ale před objektivem se měnila v někoho jiného. V člověka, který si zakrýval tvář dlaněmi a křičel, jako by ten malý fotografický přístroj byl zbraň hromadného ničení.
„Vypadám tam hrozně! Ty vrásky! Ta dvojitá brada! Ten nos!“ vyjmenovávala všechny své domnělé nedostatky, zatímco my ostatní jsme jen nechápavě kroutili hlavami.
Co je zvláštní, moje maminka tuto zvláštní vlastnost zdědila. Také dokáže při pohledu na foťák změnit výraz v obličeji z normálního na něco, co připomíná člověka, který právě spolknul citrón a zároveň uviděl ducha. Na rozdíl od babičky se ale nůžek nechopí. Fotky přežijí, ač s maminčiným zvláštním výrazem.
Já sama jsem vždycky byla na opačném konci spektra. „Fotka nelže,“ říkávám často. Vypadáš tak, jak vypadáš, a žádné vystřihování z rodinné historie na tom nic nezmění. Samozřejmě není příjemné vidět na fotce svůj druhý podbradek nebo kruhy pod očima, ale koho to vlastně zajímá? Za dvacet let budou tyto fotografie jediným důkazem, že jsme tu byli, že jsme se smáli, že jsme žili.
Je mi líto, že nemám skoro žádné fotky s babičkou. Mám jen vzpomínky na její hlas, na vůni její kuchyně a na to, jak mi vždycky říkala: „Aničko, stůj rovně, vypadáš jako hachna.“ Ironií osudu je, že zatímco její fyzická podoba se z našich alb prakticky vytratila, její slova a gesta v mé paměti zůstávají stále živá.
Psychologové by možná řekli, že babička trpěla nějakou formou dysmorfofobické poruchy. Já si ale myslím, že to bylo prostší – patřila ke generaci, kdy ženy byly hodnoceny především podle vzhledu, a ona prostě nechtěla být souzena ani vlastní rodinou. Možná se také bála, že ji budeme pamatovat jako starou a vrásčitou, a ne jako tu mladou a krásnou ženu, kterou kdysi byla.
Když teď procházím ty vystříhané fotografie, nemůžu se ubránit úsměvu. Babička Jarmila možná vyhrála bitvu s fotoaparátem, ale nakonec prohrála válku s pamětí. Protože místo normálních fotek mám teď sbírku bizarních vystřižených siluet, které vyprávějí její příběh možná výmluvněji, než by dokázala jakákoli běžná fotografie.
A až se příště někdo z mé rodiny bude cukat před objektivem, vytáhnu naše rodinné album a řeknu: „Podívej, tohle je tvoje prababička… tedy vlastně tohle je díra ve tvaru tvé prababičky. Chceš taky skončit jako díra ve fotografii?“
