Článek
Renatina maminka zemřela na jaře a po jejím odchodu zůstal dvoupokojový byt na kraji města prakticky tak, jak jej opustila. V kuchyni byly pořád hrníčky, které používala každý den, v předsíni visela její stará bunda a v ložnici zůstala ve skříni část oblečení. Renata postupně odvezla osobní věci, fotografie a dokumenty, ale do většího vyklízení se jí dlouho nechtělo. Byt nepotřebovala okamžitě prodávat a říkala si, že rozhodnutí nechá na dobu, kdy bude mít trochu čistší hlavu. Právě tehdy se jí ozvala Kamila, kamarádka, kterou znala skoro dvacet let. Rozešla se s partnerem, se kterým bydlela, a potřebovala rychle odejít. Nový pronájem ještě neměla a několik týdnů chtěla přečkat u známých nebo v penzionu.
Renata nad tím dlouho nepřemýšlela. Byt byl stejně prázdný a Kamila byla člověk, kterého považovala za blízkého. Domluvily se, že tam zůstane přibližně měsíc, než si něco najde. Za bydlení po ní Renata nic nechtěla, pouze jí řekla, aby si platila svoji spotřebu elektřiny a vody.
„Přišlo mi hloupé nechat byt prázdný a vědět, že kamarádka shání, kde složit hlavu. Ani mě nenapadlo chtít po ní nájem. Říkala jsem si, že kdybych se někdy dostala do podobné situace já, také bych byla ráda, kdyby mi někdo pomohl.“
Z jednoho měsíce byly tři, ale Renata na kamarádku netlačila
První týdny vše fungovalo bez problémů. Kamila Renatě několikrát napsala, že si prohlíží byty, jenže jeden byl příliš drahý, jiný daleko od práce a další jí prý majitel nakonec nepronajal. Renata se nevyptávala. Sama věděla, že najít slušný pronájem za rozumné peníze není jednoduché, a navíc byt po mamince stále nepotřebovala. Když se z původně domluveného měsíce staly dva a později skoro tři, začalo jí to být trochu zvláštní, ale nechtěla zbytečně vytvářet nepříjemnou situaci.
Kamila mezitím byt zabydlela po svém. Přivezla si několik krabic, oblečení, kávovar a malý televizor. Renata tam během té doby byla jen jednou, když potřebovala vyzvednout staré dokumenty. Všimla si tehdy, že jsou v předsíni dvoje dámské boty, které Kamile podle velikosti určitě nepatřily, ale nijak to neřešila. Kamila jí vysvětlila, že u ní občas přespává kolegyně z práce, když mají ranní směnu.
„Trochu mě zarazilo, že se mě předem nezeptala. Potom jsem si ale řekla, že jedna noc přece nic neznamená. Nechtěla jsem působit jako někdo, kdo jí půjčí byt a potom kontroluje, kdo za ní přijde na kávu.“
Na kuchyňském stole ležely papíry, které tam původně nebyly
Začátkem srpna potřebovala Renata z bytu odnést menší skříňku. Dcera si ji chtěla dát na chalupu a Renata věděla, že Kamila má být celé odpoledne v práci. Napsala jí proto zprávu, že se v bytě krátce zastaví. Klíče měla samozřejmě svoje.
Když přišla, překvapilo ji, že byt vypadal jinak než při poslední návštěvě. V předsíni byla další bunda, v koupelně dva kartáčky na zuby a na sušáku viselo oblečení, o kterém si byla jistá, že Kamile nepatří. Na kuchyňském stole ležela složka s několika papíry. Renata ji původně chtěla jen odsunout stranou, aby na stůl položila věci ze skříňky, ale nahoře uviděla adresu maminčina bytu.
Byla to připravená smlouva o podnájmu jednoho pokoje. Jako osoba, která pokoj poskytuje, byla uvedena Kamila. Druhé jméno Renata neznala. Cena byla devět tisíc korun měsíčně včetně energií a v dokumentu byla zmíněná také kauce ve stejné výši.
Renata si smlouvu několikrát přečetla. Nebyla podepsaná na všech místech, takže nevěděla, jestli podle ní už někdo skutečně platí. V tu chvíli jí ale začaly dávat smysl cizí věci v bytě i druhý kartáček.
„Nejvíc mě asi nerozčílily ani ty peníze. Seděla jsem v maminčině kuchyni a říkala si, jak někoho vůbec napadne nabízet cizí byt dál, když ho sám používá zadarmo. Kdyby mi Kamila řekla, že tam potřebuje pár dní nechat kamarádku, asi bych se s ní normálně domluvila. Tohle ale bylo něco úplně jiného.“
Kamila nejdřív tvrdila, že šlo jen o nápad
Renata jí zavolala až večer. Nechtěla hádku po telefonu, proto jí pouze řekla, že našla smlouvu a potřebuje vědět, co znamená. Kamila nejdříve tvrdila, že šlo jen o návrh a že nic není definitivní. Po chvíli ale přiznala, že u ní už několik týdnů bydlí kolegyně. Ta se údajně také rozešla s partnerem a potřebovala přechodné bydlení. Podle Kamily bylo logické, aby přispívala na náklady.
Jenže částka ve smlouvě zdaleka neodpovídala jen nákladům na elektřinu a vodu. Renata se nakonec zeptala přímo, jestli od druhé ženy dostala peníze. Kamila připustila, že ano. Tvrdila ale, že většinu použila na běžné výdaje a že v bytě přece také uklízí a stará se o něj.
Právě tato věta Renatu utvrdila v tom, že už nemá smysl nic dlouze vysvětlovat. Dala Kamile dva týdny, aby si našla jiné bydlení a byt vyklidila. Druhou ženu z celé věci nevinila. Podle všeho vůbec netušila, že Kamila byt nevlastní a sama jej užívá pouze díky kamarádské dohodě.
„Kdyby se mi omluvila a řekla, že udělala hloupost, možná bych to vnímala jinak. Místo toho mi vysvětlovala, že byt byl stejně prázdný a že mi vlastně žádná škoda nevznikla. V tu chvíli jsem pochopila, že každá z nás celou věc vidí úplně jinak.“
Byt nakonec nepronajala a kamarádství už se nevrátilo
Kamila se během následujících dnů odstěhovala. Klíče Renatě nechala ve schránce a osobně se už nepotkaly. Ještě několik týdnů si vyměňovaly krátké zprávy, ale jejich dlouholeté přátelství tím prakticky skončilo.
Renata přitom dodnes nelituje toho, že jí tehdy nabídla pomoc. Mrzí ji spíš to, jak samozřejmě začala Kamila s bytem nakládat, přestože jí nikdy nepatřil. Nakonec se Renata rozhodla, že maminčin byt zatím pronajímat nebude. Nechala jej vymalovat, odvezla poslední věci a nějaký čas ho používala dcera, když ve městě nastoupila do nové práce.
