Článek
Každý rok u někoho jiného
Ještě před několika lety býval Štědrý den téměř pokaždé u Aleny doma. Přijely děti s partnery, později i vnoučata a ona několik dní předem nakupovala, pekla, vařila a přemýšlela, kam všechny posadí. Měla to ráda, ale postupně jí docházelo, že zatímco ostatní přijdou k hotovému stolu, ona prožije polovinu svátků v kuchyni. Rodina se proto dohodla, že se budou střídat. Jeden rok Vánoce připraví Alena, další dcera a potom syn. „Přišlo mi to spravedlivé. Každý jednou nakoupí, něco připraví a ostatní si alespoň na ten rok odpočinou.“
Když přišla řada na syna
První dva roky všechno fungovalo bez problémů. U dcery se jedlo trochu jinak než u Aleny, ale právě to bylo příjemné. Někdo přinesl cukroví, někdo víno a večer proběhl v klidu. Když se blížily další Vánoce, Alena předpokládala, že tentokrát přijedou k synovi. Jenže ten přišel s jiným návrhem. Rezervuje stůl v restauraci, všichni se tam sejdou a nikdo nebude muset vařit ani uklízet. Aleně se ten nápad vlastně docela líbil. Až do chvíle, kdy syn mezi řečí dodal, že účet si samozřejmě každý zaplatí sám. „Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Když jsme byli u mě nebo u dcery, také jsme po nikom nechtěly peníze za kapra, salát, pití nebo elektřinu.“
Nešlo ani tak o peníze
Syn nechápal, proč ji to překvapilo. Podle něj byla restaurace nejjednodušší řešení. Každý si objedná, na co má chuť, nikdo nestojí u plotny a nikdo po návštěvě nemyje nádobí. Jenže Alena to viděla jinak. Nevadilo jí zaplatit si večeři. Vadilo jí, že rok, který měl být synův, se najednou změnil v obyčejné setkání v restauraci. „Kdyby řekl, že letos Vánoce pořádat nechce, pochopím to. Ale přišlo mi zvláštní říct, že je pořádá, objednat stůl a pak každému oznámit, ať si vezme peněženku.“
Nakonec se sešli zase u ní
Po několika debatách syn rezervaci zrušil. Tvrdil, že kolem jednoho večera vzniká zbytečně moc řečí. Alena nakonec řekla, že Vánoce mohou být zase u ní. Nakoupila rybu, udělala salát, vytáhla ubrus a připravila stůl stejně jako dřív. Syn přijel s lahví vína a krabicí cukroví. Nikdo už se k restauraci nevracel. Jen když po večeři Alena sklízela talíře a ostatní seděli v obýváku, napadlo ji, že jejich původní dohoda vlastně skončila přesně ve chvíli, kdy měla poprvé opravdu fungovat.
