Článek
S Andreou jsme byly vždycky blízké. Jako sestry jsme si říkaly všechno. Tedy, já jí říkala všechno. Svěřovala jsem se jí se svými nejhlubšími tajemstvími, včetně těch, které se týkaly mého vzhledu a nejistot.
Vždycky jsem bojovala s vlastním tělem. Po třicítce a dvou dětech jsem se přestala cítit dobře. Začala jsem šetřit na vylepšení, o kterých jsem nikomu neřekla. Jen Andree. Byla jediná, kdo věděl o mé první operaci - zvětšení prsou. Držela mě za ruku před zákrokem, starala se o mě během rekonvalescence.
„Vypadáš skvěle,“ říkala mi tehdy. „Ale nikomu to neřeknu, neboj.“ Věřila jsem jí. Proč taky ne? Byla to moje sestra, můj nejbližší člověk.
Pak přišla operace očních víček. Už jsem se necítila dobře s tím, jak unavené jsem vypadala. Andrea mě zase podporovala. Vozila mě k doktorovi, pomáhala mi s léky. A já jí důvěřovala natolik, že jsem jí řekla i o svých dalších plánech.
„Chci si nechat udělat liposukci,“ svěřila jsem se jí jednou večer u vína. „A možná… víš… tam dole. Intimní partie. Není to po porodech už ono.“ Andrea přikyvovala, chápavě mě držela za ruku. A já jako blbec pokračovala. Mluvila jsem o svých plánech na zmenšení zadku, o všem, co mi na sobě vadí.
Netušila jsem, že každé moje slovo si ukládá jako munici. Že jednoho dne použije všechna moje tajemství proti mně.
Prasklo to na rodinné oslavě. Andrea se pohádala s mým manželem kvůli nějaké hlouposti. A pak to začalo. „Ty si myslíš, že jsi něco lepšího?“ křičela na něj. „Víš vůbec, za co všechno tvoje žena utrácí? Umělá prsa, oční víčka… a to není všechno!“
Seděla jsem tam jako opařená. Cítila jsem na sobě pohledy celé rodiny. Teta Věra si významně odkašlala. Bratranec Pavel se ušklíbl. A Andrea pokračovala. Vykřičela všechna moje tajemství - včetně těch nejintimnějších plánů.
„A víš, že si chce nechat upravit i…“
„Dost!“ vykřikla jsem. Ale bylo pozdě. Všechno bylo venku. Všechno, co jsem tak pečlivě tajila.
Následující dny byly jako noční můra. Telefony od „starostlivých“ příbuzných. Poznámky od kolegyň v práci. Dokonce i má tchyně, která se nikdy o nic nestarala, mi začala posílat články o „přirozené kráse“.
Nejhorší byly ty pohledy. Ty zkoumavé pohledy lidí, kteří se snažili odhalit, co všechno jsem si nechala „spravit“. Každý si najednou myslel, že má právo komentovat moje tělo, moje rozhodnutí.
Andrea se mi druhý den omluvila. Prý to z ní vyletělo v afektu. Že ji to mrzí. Ale jak můžete odpustit někomu, kdo vás takhle zradil? Jak můžete znovu věřit sestře, která použila vaše nejintimnější tajemství jako zbraň?
Dnes, tři měsíce po té události, už se situace trochu uklidnila. Ale nic není jako dřív. S Andreou se nebavím. Ne proto, že bych jí nedokázala odpustit, ale proto, že už jí nemůžu věřit. A bez důvěry není vztah.
Své plány jsem nezměnila. Ano, půjdu na ty další zákroky. Je to moje tělo, moje rozhodnutí. A víte co? Už to nebudu tajit. Proč bych měla? Všichni to stejně „vědí“ díky mé sestře.
Tento příběh píšu pro všechny ženy, které se stydí za svá rozhodnutí týkající se vlastního těla. Není na tom nic špatného chtít se cítit lépe. Není špatné investovat do sebe. Špatné je jen soudit druhé za jejich osobní rozhodnutí.
A Andree? Té vzkazuji - možná jsi chtěla ublížit mně, ale nakonec jsi mi pomohla. Už se nemusím schovávat. Už nemusím nic tajit. Jsem, kdo jsem, se všemi vylepšeními i plány do budoucna. A víš co? Je mi fajn.
Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem neměla být od začátku otevřenější. Jestli jsem neměla všem říct pravdu sama. Ale pak si vzpomenu na ty posměšné pohledy, na ty komentáře, a vím, že jsem udělala dobře. Některá tajemství by měla zůstat tajemstvími - dokud je někdo nevykřičí na rodinné oslavě.
A tak jdu dál. Příští měsíc mám objednanou liposukci. Pak možná přijdou další zákroky. A tentokrát? Tentokrát to neřeknu ani vlastní sestře. Protože někdy jsou ti nejbližší ti, kdo dokážou nejvíc ublížit.
Zdroje: Autorský text
