Článek
Do téhle zimy jsem vstupovala s tím, že to nějak zvládneme. Každý rok je přece období rým a kašlů, člověk s tím počítá. Jenže letos se z toho stal tří měsíční maraton, který nemá konce. Mám dvě děti ve školce, jedno předškolní a druhé čtyřleté. Stačí jeden bacil ve třídě a během pár dnů leží půlka kolektivu. A pak se to celé znovu rozjede, sotva se děti vrátí zpátky.
Nejde jen o děti. Od nich se nakazí učitelky, asistentky, i ten, kdo přijde na záskok. Školka jede na doraz a my rodiče s ní. Každé ráno sleduji nosy svých dětí a poslouchám jejich dech, jestli už zase nezačíná další kolo. A když slyším první pokašlání, sevře se mi žaludek, protože vím, co bude následovat.
Ordinace plná pacientů a doma nemocné dítě
Manžel je obvodní lékař, já pracuji jako zubařka. Naše práce není taková, že by šla odsunout o týden. Pacient s bolestí zubu opravdu nebude čekat, až se mi uzdraví dítě. Stejně tak člověk s vysokou horečkou nebo komplikacemi potřebuje svého praktika hned. Jenže když vám ve školce oznámí, že si máte dítě vyzvednout, protože má teplotu, žádné plánování neexistuje.
Za poslední tři měsíce jsem byla doma na ošetřování člena rodiny čtyřikrát. Čtyřikrát jsem rušila pacienty, čtyřikrát jsem vysvětlovala, že situace je vážná. Vždy se snažím vše přeorganizovat, přehodit, předjednat. Jenže lidská trpělivost má své hranice. I ta moje. A bojím se, že i ta kolegů a nadřízeného. Manžel zůstal doma jen jednou, když jsem od dětí onemocněla i já a nebyla schopná vstát z postele.
Rýma, která prý doma nebyla
Nejvíc mě ale vyčerpává něco jiného. To každodenní ujišťování některých rodičů, že jejich dítě je vlastně zdravé. Že doma rýmu nemělo. Že ráno bylo bez teploty. Že to je určitě jen alergie nebo reakce na počasí. Jenže ve třídě pak stojí děti s nudlí u nosu a dusivým kašlem a během pár dnů to schytají všichni.
Nechci nikoho soudit. Chápu, že mnoho rodičů je pod tlakem stejně jako my. Každý má práci, povinnosti, závazky. Jenže když pošlete nemocné dítě do kolektivu, nezjednodušíte si situaci. Jen ji posunete dál. Virus se roztočí jako spirála a nakonec na to doplatíme všichni. Děti, učitelky i my rodiče, kteří pak řešíme další a další omluvenky.
Školka zavírá a my počítáme dny
Teď už je situace tak vážná, že ředitelka rozhodla školku na týden uzavřít, aby se všichni mohli doma doléčit a přerušil se ten nekonečný řetězec nákazy. Na jednu stranu tomu rozumím. Je to zodpovědné a dává to smysl. Když se kolektiv na chvíli zastaví, je šance, že se kruh přeruší.
Na druhou stranu mi běží hlavou úplně jiné otázky. Kdo zůstane doma tentokrát. Kolik pacientů zase přesunu. Jak dlouho ještě vydrží pochopení v práci. Máme jen jednu babičku a ta ještě pracuje. Nemáme síť hlídání, na kterou bychom se mohli spolehnout. Každý den navíc znamená složitou logistiku a stres, který si neseme s sebou do ordinace i domů.
Nejde jen o pohodlí. Jde o existenční jistotu. Když rušíte termíny příliš často, lidé si najdou jiného lékaře. A to je realita, kterou si nemůžeme dovolit přehlížet. Teď sedím nad kalendářem a přemýšlím, jestli ten týden bude stačit. A jestli až se dveře školky znovu otevřou, nezačne celý kolotoč nanovo.
Přeji si jediné. Abychom jako rodiče dokázali být k sobě ohleduplnější. Aby děti měly čas se doma v klidu doléčit a nemusely se vracet mezi ostatní s nedoléčeným kašlem. Protože jinak budeme dál běhat v kruhu a divit se, že jsme vyčerpaní. A někde mezi kapesníky a omluvenkami nám možná uteče i práce, kterou jsme si tak dlouho budovali.
