Článek
Chtěl si prý konečně našetřit
Když syn oznámil, že už nechce dál vyhazovat peníze za bydlení a rád by si začal pořádně šetřit na vlastní byt, Lence to dávalo smysl. Ve čtyřiatřiceti letech už chtěl mít něco svého a ceny nemovitostí nebyly zrovna nízké. Požádal proto rodiče, zda by se mohl na několik měsíců vrátit domů. Pokoj po něm stále měli a s manželem se shodli, že po něm žádné peníze chtít nebudou. „Říkala jsem si, že když mu můžeme pomoct, proč bychom to neudělali. Aspoň si rychleji něco našetří.“ Syn se nastěhoval a během pár dní to doma vypadalo skoro jako kdysi. Jedl s nimi, používal všechno v domácnosti a občas přihodil něco do nákupního košíku. Jinak ale náklady na jeho bydlení nesli rodiče.
Jedna náhodná poznámka
Po půl roce už Lenku trochu překvapovalo, že syn o hledání vlastního bydlení prakticky nemluví. Když se ho zeptala, odpověděl, že ještě potřebuje něco našetřit a nechce se unáhlit. Pravdu se dozvěděla úplnou náhodou. Při setkání se známými padla řeč na pronájmy a jeden z nich se syna zeptal, jestli má ve svém bytě pořád stejné nájemníky. Lenka chvíli vůbec nechápala, o čem mluví. „Nejdřív jsem si myslela, že si ho s někým spletl. Pak jsem se podívala na syna a podle jeho výrazu mi bylo jasné, že je něco špatně.“
Byt měl už dávno
Teprve doma z něj rodiče dostali celé vysvětlení. Syn vlastní byt už delší dobu a splácí na něj hypotéku. Místo aby v něm bydlel, pronajal ho a peníze z nájmu používá na splátky. Tím, že se přestěhoval k rodičům a sám téměř žádné životní náklady neměl, mohl navíc odkládat další peníze a posílat mimořádné splátky. Jemu samotnému na tom nic zvláštního nepřipadalo. Tvrdil, že přece opravdu šetří na svoje bydlení, jen rodičům nevysvětlil všechny podrobnosti. „Kdyby nám řekl pravdu, možná bychom mu stejně pomohli. Ale on moc dobře věděl, že bychom se na celou věc dívali jinak.“
Pomoc rodičů není samozřejmost
Lenku nakonec nerozzlobilo ani tak to, že syn vlastní byt nebo že ho pronajímá. Vadilo jí především to, že zatímco on si díky jejich pomoci zlepšoval vlastní finanční situaci, oni platili elektřinu, vodu, jídlo i všechno ostatní a žili v přesvědčení, že mu pomáhají teprve k prvnímu bydlení. S manželem jsou před důchodem a sami už začínají přemýšlet, jak budou za pár let hospodařit. Synovi proto řekli, že doma zatím zůstat může, ale od dalšího měsíce bude na domácnost pravidelně přispívat. „Nejde mi o pár tisíc korun. Jde mi o to, že pomoc má být pomoc, ne něco, s čím člověk automaticky počítá jen proto, že jde o rodiče.“ A právě v tom byl nakonec celý problém. Ne v bytě ani v nájmu, ale v tom, že každý z nich měl úplně jinou představu o tom, co znamená rodina si navzájem pomáhat.
