Článek
Ale v den, kdy nám s úsměvem oznámil, že má pro nás „malé překvapení“, jsem poprvé pochopila, jak nebezpečná může být jeho nápaditost. Nechtěl prozradit, o co jde, jen se tvářil tajemně a popichoval, že na to budeme dlouho vzpomínat. Měl pravdu. Jen asi jinak, než si představoval.
Byl to konec léta, horký víkend, kdy jsme se chystali jen na rychlou rodinnou návštěvu. Chtěli jsme posedět na zahradě, opéct buřty a dát si víno, které jsme mu přivezli z dovolené. Místo toho nás hned po příjezdu přivítal se slovy, že musíme zavřít oči a jít za ním. Smáli jsme se a brali to jako jeho další vtípek. Na zahradě už stála nová pergola. Velká, z masivního dřeva, s plastovými okny a zatahovací střechou. Vypadala jako z katalogu. Jenže my jsme si žádnou pergolu nikdy neobjednali.
On si zřejmě myslel, že nám udělá radost. Celé léto totiž poslouchal, jak si stěžujeme, že na zahradě není kam se schovat před sluncem. A tak se pustil do akce. Sehnal firmu, nechal všechno smontovat a ještě byl pyšný, že to stihl do víkendu. Problém byl, že to celé udělal na náš účet. Doslova. „Nebojte, už jsem to zaplatil. Můžete mi to poslat, až budete mít,“ utrousil, jako by šlo o stovku za večeři. Jenže faktura byla na čtyřicet tisíc.
Seděli jsme pod tou novotou a já cítila, jak se ve mně mísí vděk, šok a trochu i vztek. Samozřejmě, že pergola byla krásná. A ano, asi bychom si ji jednou pořídili. Ale ne teď. Měli jsme jiné plány, jiné priority. Jenže co mu na to říct? Představa, že mu teď zkazíme radost a vyčteme mu to, byla stejně nepříjemná jako myšlenka na díru v rodinném rozpočtu. Manžel se jen díval do stolu a po chvíli tiše navrhl, že to prostě zaplatíme. Prý by bylo horší, kdybychom ho ponížili.
Zahrada od té doby vypadá jako z časopisu. Pergola je pevná, krásná a v létě nám opravdu slouží. Jen pokaždé, když pod ní sedím, si vybavím ten okamžik, kdy nám tchán s nadšením oznámil, že „už je to všechno zařízené“. V jeho světě to byl projev péče. V tom našem zase lekce, že ne každé překvapení je výhra.
Možná jsme měli být tvrdší a říct mu, že takhle se věci nedělají. Jenže někdy je těžké vymezit hranice, zvlášť v rodině. A tak jsme se z toho ponaučili po svém – příště, když tchán začne mluvit o tom, že má „plán“, usmíváme se, ale už víme, že je lepší hned zjistit detaily. Protože překvapení jsou krásná, jen dokud je dokážeme unést – a to nejen finančně.
