Článek
Člověk by čekal, že narození dítěte spojí všechny dohromady, že přinese radost a nový začátek. U nás to ale bylo naopak. Okamžik, kdy jsem oznámila jméno naší dcery, se proměnil v začátek tiché války, která trvala dlouhých dvanáct měsíců.
Dcera se narodila na jaře. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. S manželem jsme měli jasno – chtěli jsme, aby nesla jméno Ester. Bylo v něm pro mě něco čistého, jemného, zároveň silného. Manžel nechal rozhodnutí úplně na mně, věřil, že vyberu dobře. A taky že ano – když malou poprvé položili do mé náruče, Ester k ní seděla tak přirozeně, že bych si nedokázala představit nic jiného. Jenže už pár hodin po porodu se začalo rýsovat drama, které by mě ani ve snu nenapadlo. Moje tchyně totiž trvala na tom, že její vnučka se musí jmenovat Marie. Po ní.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o neškodný výstřelek, že to prostě jen řekla v euforii. Jenže ona to myslela smrtelně vážně. Každá návštěva v porodnici byla okořeněná poznámkami, že Ester je příliš zvláštní jméno, že to není české, že nikdo v rodině takové jméno neměl. Časem začala přidávat i věty, které mě bodaly přímo do srdce. Ester je podle ní jméno nevhodné, je židovské, příliš exotické, skoro až výstřední. Naopak Marie – to je přece krásné, české, tradiční. Proč se chceme odlišovat, proč nechceme pokračovat v tom, co se v rodině vždy považovalo za správné? Tak začala psychická válka, nekonečný a hloupý vzdor babičky, která si „něco“ usmyslela a nedokázala pochopit, že rozhodovat nebude.
Místo radostného prvního roku jsem tak žila v atmosféře neustálého napětí. Když jsme se s manželem objevili u jeho rodičů, ve vzduchu visel chlad. Tchyně jí říkala Marie, i když jsme ji opravovali. Bylo to jako psychologická hra, ve které nám dávala najevo, že si vždy prosadí svou. Já se cítila vyčerpaná, ponížená a zároveň bezmocná. Nikdy by mě nenapadlo, že tak intimní rozhodnutí, jako je výběr jména pro vlastní dítě, může vyvolat takovou bouři.
Manžel stál při mně, i když ho to bolelo. Byl jediným dítětem své matky, jediným synem, do kterého vkládala všechny své představy o rodině a pokračování tradic. A teď mu matka svým chováním jasně dávala najevo, že pokud neustoupíme, hrozí mezi námi rozkol. Trvalo to nekonečný rok. Rok, kdy jsem se učila nedat na sobě znát zlost, i když se ve mně vařila krev. Rok, kdy jsem pochopila, že někdy nejde o to vyhrát, ale o to vydržet.
Nakonec se to zlomilo samo. Ester začala chodit, začala na sebe upoutávat pozornost. A tchyně, ať se bránila sebevíc, nedokázala odolat kouzlu malé holčičky. Pomalu jí začala říkat jejím pravým jménem. Ne kvůli nám, ale kvůli ní. Snad pochopila, že pokud se nechce odříznout od rodiny vlastního syna, musí ustoupit.
Dnes už to vypadá, jako by se nic nestalo. Jen já to mám pořád někde hluboko zapsané. Tu tenkou jizvu, která se úplně nezahojí. Vím, že už nikdy nebudu tchyni vnímat stejně, protože překročila hranici, na kterou neměla právo. Držím si od ní odstup. Možná to časem otupí, možná se naučím dívat se na ni s větší shovívavostí. Ale jednu věc vím jistě – Ester zůstane Ester. A já už nikdy nenechám nikoho, aby mi diktoval, jak mám žít svůj život.
Rodina by měla stát při člověku, ne proti němu.
