Článek
Letos se opravdu urodilo
Ivana s manželem mají za domem starší ovocnou zahradu. Několik jabloní, dvě švestky, hrušeň a meruňku, kterou před lety sázel ještě manželův dědeček. O zahradu se starají sami a letos měli radost, protože po několika slabších sezonách bylo ovoce opravdu hodně. Jablka chtěli uskladnit, ze švestek měla Ivana v plánu povidla a něco chtěli rozdat dětem a známým. Na jeden jediný víkend ale odjeli pryč a sklizeň nechali až na další týden. Nikam nespěchali. Ovoce bylo na jejich zahradě a nenapadlo je, že by o něm mohl rozhodovat někdo jiný.
„Vaše babička tady měla brigádu“
Když se v neděli odpoledne vraceli domů, zastavil Ivanu soused u plotu. S úsměvem se jí zeptal, zda už mají po sklizni. Nechápala, o čem mluví. Pak jí řekl, že v sobotu dopoledne přijela její tchyně se třemi ženami, přivezly si bedýnky, žebřík a několik hodin trhaly ovoce. „Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě soused dělá legraci. Pak jsme vešli na zahradu a mně do smíchu vůbec nebylo. Švestky byly pryč skoro všechny, letní jablka otrhaná a meruňky byly pryč.“ Ivana okamžitě volala tchyni.
Ta byla překvapená spíš jejich reakcí než tím, že něco provedla. Vysvětlila, že ovoce bylo hodně a oni by ho přece stejně nesnědli. Její kamarádky prý mají děti, jedna z nich zavařuje a druhá chtěla jablka na mošt. „Řekla mi, že místo poděkování na ni křičíme. Prý nám vlastně ušetřila práci a ovoce alespoň nepřišlo nazmar. Jenže nikdo se nás nezeptal, co s ním chceme udělat. Vůbec si nepřipustila, že naše úroda není její starost.“
Nejhorší nebyla prázdná zahrada
Manžela celá věc naštvala ještě víc než Ivanu. S matkou se pohádal a několik dní spolu nemluvili. Tchyně ale dodnes tvrdí, že neudělala nic špatného. Dokonce poznamenala, že příští rok už se tedy o jejich úrodu starat nebude, jako by jim tím dávala najevo, že jsou nevděční. „Mně nakonec nevadilo ani těch pár bedýnek sklizeného ovoce. Nejhorší bylo zjištění, že tchyni vůbec nenapadlo, že ta zahrada není její a že o našich věcech nemůže rozhodovat jen proto, že je členem rodiny.“
O několik dní později přinesla tchyně Ivaně dvě sklenice švestkových povidel. Dostala je od jedné z kamarádek, které pozvala na sklizeň. Položila je na stůl a spokojeně řekla, že alespoň vidí, že se nic nevyhodilo. Ivana se na sklenice chvíli dívala a potom je odnesla do spíže. „Povidla budou určitě dobrá. Jen je trochu zvláštní dostat jako dárek něco, co ještě před týdnem rostlo na našem stromě.“
